RECENZE: Iliada jako věčné téma lidského hněvu a válek

Na scénu připomínající zákoutí kterékoli ze současných vojenských misí přichází mladý muž oblečený jako jeden z mnoha jejích aktérů. Kapsáče, kanady, košile, šátek kolem krku. Ale z jeho úst se začnou řinout verše ve starobyle i zpěvně znějící homérovské řečtině.

Je to Básník, který se chystá vyprávět příběh o válce Řeků a Trojanů tak, jak to činí už po tisíciletí. Zároveň je to voják, jenž tímto a všemi dalšími válečnými konflikty prošel, který zná zblízka umírání a smrt a také nesmiřitelný hněv, jenž proti sobě žene lidi od nepaměti. A stále znovu o něm musí vyprávět a zpívat, i když dobře ví, že jeho úsilí poučit lidi je marné. V jeho projevu se jako leitmotiv stále vrací slovo „Chápete?“

Iliada prolíná příběh trojské války se současným komentářem. Po zdlouhavém vymezování vztahů mezi jevištěm a hledištěm nabývá na dramatickém tahu při líčení soupeření Achillea a Hektora a vrcholí sugestivním popisem jejich ničivého střetnutí.

Karel Heřmánek ml. má diváky absolutně ve své moci. Devadesát minut je bez oddechu vede příběhem, v němž ztvární desítky dalších postav. Je Achillem, Hektorem, Patroklem, Agamemnónem, Andromaché i Helenou. Energicky hrne na diváky obrovskou masu nesnadného textu, jehož samotné zvládnutí je obdivuhodné.

O to více Heřmánkův výkon, který suverénně nakládá jak s citací Homérova básnického mýtu, tak i jeho civilními komentáři, v nichž zazní odkazy na války napříč staletími (a je jich na sto čtyřicet!) i jména zničených měst, a dávní hrdinové ožívají v podobě všech anonymních padlých, z nichž se stávají „kluci, které jsem znal“. Působivý hudební dialog vedou s Básníkem i obě dobře zpívající a hrající dívčí Múzy. Hudba je tu organickou součástí vyprávění, umocňuje a podtrhuje jeho vyznění.

Iliada je rozhodně jednou z událostí začínající sezóny a počinem, který naznačuje ambicióznější směřování Divadla Bez zábradlí pod novým vedením.

Hodnocení: 90 %

Může se vám hodit na Seznamu: