Článek
Najít klíč, jak koncipovat podobnou výstavu, bylo složité. Téma je široké a lze se k němu vydat různými cestami. V umění 16. až 18. století dominuje zejména ikonografie. Hudební nástroj vidíme jako symbol, jehož výklad je mnohostranný, nebo jako atribut, který charakterizuje konkrétní osobu, případně alegorii umění.
Hudba je představena také jako rozmar, součást rozjímání i neřesti, ale rovněž jako vyobrazení zmaru, kde posledním tónem vše končí a posluchač se vrací ze snu do reality. Zejména manýrističtí a barokní malíři v Nizozemí nabízejí řadu motivů.
V této ikonografické tendenci pokračuje i část výstavy o 19. století, v níž dominuje generace umělců podílejících se na výzdobě Národního divadla. Hudební nástroj a nahá dívka se tehdy staly příležitostí, jak vyjádřit soulad mezi krásou vizuální a zvukovou.
Obraz Františka Kupky, na němž se klávesy mění v krajinu, otevírá část věnovanou modernímu umění. Ikonografie mizí a nastupuje snaha navodit tvůrčí harmonii mezi tvorbou výtvarnou a hudební. Inspirací pro autory se možná stala koncepce kdysi slavné německé výstavy O zvuku obrazů, doprovázené katalogem editorky Karin von Maur (1985).
U kubismu je hudební nástroj příležitostí jak tvarově oživit zátiší, pro abstraktní umění jde o souznění mezi barevností v tónech i barvách. Závěr přináší grafické partitury Milana Grygara, které lze převést do skutečné hudby.
Bilance je to povedená, zejména zásluhou kurátorky Andrey Rousové, ale díla pocházejí převážně jen ze sbírek Národní galerie. Stačily by dvě desítky atraktivních zahraničních zápůjček z Francie, Německa, Velké Británie a USA, aby z výstavy byla kulturní událost. Takto jsme tradičně zůstali při zemi. Představte si, že by Praha dojednala zápůjčku Vermeerova obrazu Hodina hudby z Anglie. Utopie? V Muzeu krásných umění v Budapešti by to zvládli!
| Vivat musica! |
|---|
| Veletržní palác, Praha, do 2. listopadu |