Článek
Na jejím scénáři spolupracoval s autorkou původního textu Ivou Jestřábovou, do hlavních rolí obsadil Elišku Balzerovou a Tatianu Vilhelmovou.
V centru Vejdělkovy filmařské pozornosti stojí skoro vždy ženy. A jak jde čas, do určité míry se jeho pohled na ně vyvíjí. Téměř film od filmu jsou ženské postavy silnější, samostatnější, odolnější vůči útrapám, jež jim život přináší.
V Tátově volze jim spoluautor a režisér naložil opravdu hodně a zkoumá, jak si s tou náloží poradí. Film začíná pohřbem Evina (Balzerová) manžela a Terezina (Vilhelmová) otce Ludvíka. Nečekaná smrt obě silně zasáhne, Terezu o to víc, jelikož měla k tátovi blíž než k mámě, která, jak sama uznává, nebyla vždy matkou stoprocentní. A také o to víc, že sama bojuje s vážnou nemocí i s krizí v manželství, které ztratilo jiskru patrně nejvíc manželovou (Martin Myšička) oddaně vytrvalou, ale teď už protivně starostlivou péčí.
Začátek filmu obsazením i úvodními situacemi trochu nešťastně připomene výbornou loňskou komedii Radka Bajgara Teorie tygra, ale pak už se vyvíjí úplně jiným směrem zápletka, žánr i postavy matky a dcery, byť v podání stejných hereček.
Nález jisté indicie, že táta má nejspíš vedle Terezy ještě někde syna Tomáše, se Eva snaží zprvu bagatelizovat, ale Terezu natolik zaujme, že se nakonec společně vydají starou tátovou volhou navštívit jeho bývalé milenky a pokusit se zjistit, jak to s tím klukem vlastně je. Jde tedy o film, který Vejdělek sám označuje za „road movie po ženském osudu“.
Během této cesty se totiž vyjevuje mnohé o partnerských vztazích, generačních různicích i stárnutí a smrti, o ješitnosti, jíž se jen málokdo ubrání, a o sobectví a neupřímnosti, které kazí vztahy a nakonec se skoro vždycky vymstí.
Základ této cesty, na níž ženy nehledají ani cestu k sobě navzájem (jejich vztah je vcelku vyrovnaně pozitivní), ani samy sebe, ale spíše projevy stárnutí na někdejších sokyních (Eva) a stopy k případnému bratrovi (Tereza), zavání poměrně značně červenou knihovnou. Zejména proto, že pointa ústřední zápletky jako by spadla z nebe. Nic k ní předem nesměřuje a vyjeví se v jediném dialogu před závěrem, aniž by z ní cokoli dalšího vyplynulo.
Nicméně Vejdělek opepřil tento základ stopami humoru, který posune zápletku od červené knihovny dál. Je ho sice o poznání méně než třeba v Ženách v pokušení, ale zase není tak nostalgický jako v Něžných vlnách. Naopak je místy sympaticky cynický a hrozící sentimentalitu vrací skoro vždycky ještě včas k emocím.
Jednotlivé návštěvy u bývalých přítelkyň fungují jako výborné skeče, ale bývalo by prospělo je o něco více rozehrát, aby do základní zápletky lépe zapadly a nestály každý jako solitér uprostřed cesty. Mohlo to být třeba na úkor místy rozvleklého tempa i sice krásných, ale chvílemi nadbytečných záběrů brilantního kameramana Vladimíra Smutného na hezkou českou krajinu.
Herecky obsadil Vejdělek film výtečně. Eliška Balzerová a Tatiana Vilhelmová měly dostatek prostoru své postavy tvořit a zejména Vilhelmová dokázala, že její výrazový rejstřík je o poznání širší, než jí režiséři v poslední době nabízejí.
Vilma Cibulková, Hana Maciuchová, Eva Holubová a Emília Vášáryová odvedly brilantní etudy, v nichž umožnily nahlédnout do zázemí svých fakticky malých rolí. A výborně svou postavu starostlivého, cifršpiónského, ale zdaleka ne slabošského Terezina manžela zahrál Martin Myšička.
Tátova volha
Česko 2018, 90 min.
Režie: Jiří Vejdělek, hrají: Eliška Balzerová, Tatiana Vilhelmová, Hana Maciuchová, Vilma Cibulková a další