Článek
Devadesátiminutový opus se pokouší o portrét jednoho z nejosobitějších českých spisovatelů, „pábitele“ Bohumila Hrabala. Problém díla ale tkví už v libretu, které si napsal skladatel sám. Netvoří kompaktní dramatický celek schopný postihnout Hrabalovu jedinečnost, pouze donekonečna opakuje útržkovité citáty z jeho života či názorů. A to tak, že divák neznalý Hrabalových próz se v něm bude těžko orientovat.
Opera konfrontuje Hrabala se třemi ženami jeho života – matkou, manželkou Pipsi a Múzou. Ovšem i tyto postavy jsou jen schémata, jež jako by vystoupila z mechanického panoptika. Zcela zásadně chybí atmosféra hospody a lidí, kterými se Hrabal obklopoval a jejichž osudy dokázal přetvořit v úžasné prózy.
Tuto roli nemůže naplnit ani sbor, jenž je jen dalším aktérem opakujícím nekonečně z kontextu díla i doby vytržené repliky. Štědroňův Hrabal tak působí jako solitér bez chuti a vůně, encyklopedické heslo, které nevystihuje jeho podstatu.
Inscenace Don Hrabal je hodně rozpohybovaná.
Podobně fragmentární charakter má i hudba, čerpající na jedné straně z dobové taneční hudby, na druhé z Janáčka, její výrazový rejstřík sahá od charlestonu až k folklóru spojenému s postavou Cikánečky. Posluchačsky je přístupná a nepostrádá vtipné momenty, ale jako dramaticko-hudební celek nepůsobí kompaktně a lidskou ani tvůrčí osobitost Hrabala ryze hudebními prostředky tlumočit nedokáže.
Režisérka Linda Keprtová dostala z díla na jeviště maximum. Útržkovité výjevy se pokusila scelit metaforickými obrazy skrze rozehrané akce aktérů, včetně pětice dívek-holoubků. Velkou oporu našla v citlivém přístupu barytonisty Romana Janála k titulní postavě, kterou naplnil dokonale jak po pěvecké, tak i herecké a pohybové stránce, a hlavně vnitřním prožitkem Hrabalovy osamělosti.
Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal
Dirigent Jan Chalupecký, režie Linda Keprtová, scéna Martin Černý, kostýmy Tomáš Kypta, Světová premiéra 14. prosince na Nové scéně ND, Praha