RECENZE: Hotel Palace baví černým humorem

Jsou to především odporně bohatí hosté, které shromáždil do titulního hotelu Palace v Alpách (natáčelo se poblíž švýcarského luxusního střediska Gsttad) o silvestrovské noci z roku 1999 na 2000 a dal jim tváře hvězdných herců starší generace.

Fanny Ardantová, Mickey Rourke, John Clees, to jsou ti nejslavnější z nich. Jsou tu požitkáři, alkoholici, hosté s nejroztodivnějšími požadavky a domácími mazlíčky, mezi nimiž nechybí čivava ani tučňák. Staré bohaté dámy jsou jedna od druhé téměř k nerozeznání, protože je „všechny přešíval jeden plastický chirurg, takže je teď sám nepozná“.

Bezmála stoletý miliardář a jeho mladičká mírně řečeno korpulentní manželka chtějí oslavit roční výročí svatby. Nechybí parta ruských mafiánů a jejich rozdováděných společnic ani jeden zazobaný vykuk, který chce využít půlnoc, v níž se láme tisíciletí, k finančnímu prospěchu.

A je tu také chudá rodina z Českých Budějovic, která přijíždí, aby jednoho z pozvaných boháčů překvapila šokujícím důvěrným sdělením. Přitom Polanského představa o české rodině té doby je sama o sobě značně bizarní.

O všechny hosty se stará velmi početný personál pod dohledem hlavního manažera hotelu (Oliver Masucci), který už před příjezdem všechny připravil na to, že noc bude velmi náročná, a také je ujistil, že konec světa to nebude. A to přesto, že ve vzduchu visí Y2K a hrozí, že s půlnocí se zhroutí všechny počítače světa a tím dojde k výkyvům na účtech velkých finančníků. Případně, že ten konec světa nastane.

Ke zhroucení má však během noci blíž manažer, který svými schopnostmi vyřešit všechno může dokonce lehce připomenout legendárního Carla Carlucciho z nesmrtelné komedie Nebožtíci přejí lásce. Bizarní příběhy jednotlivých postav jsou spíše jen načrtnuté než vyprávěné, ale v tomto případě to nevadí.

Hotel Palace není tak dobře napsaný jako loňský Trojúhelník smutku Rubena Östlunda, který ostrou a chytrou satirou na svět boháčů, působivým obrazem těch, kteří jim slouží, relativizováním obojího a chytrým humorem okouzlil festival v Cannes, na kterém získal Zlatou palmu, a poté ještě ovládl Evropské filmové ceny.

Je zřejmé, že tak jasnou vizi, co a proč chce sdělit, Polanski na rozdíl od Östlunda neměl. Nebo mu o hlubší sdělení ani nešlo.

Je tu však gejzír nápadů, které Polanski do filmu se spoluautory scénáře Jerzym Skolimowským a Ewou Piasowskou vložil.

Jedna neuvěřitelná situace střídá druhou, některé jsou vtipné, jiné trochu drhnou, ale vcelku jde o zábavu, která nenudí.

Herci jsou dobře vybraní, ke svým postavám sedí a svými výkony filmu hodně pomohli. Vedle toho má Hotel Palace i dobrou stylizaci, hýří barvami a spolu s celou výpravou přináší příjemnou podívanou.

Obdivuhodné je, že režisér Polanski má v devadesáti letech celý film pod kontrolou, režíruje s jistotou, která u filmařů tohoto věku rozhodně není obvyklá.

Hotel Palace je tak s blížícím se koncem roku přesně tou zábavou, která se k němu nejen silvestrovskou nocí, během níž se odehrává, dobře hodí.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina