RECENZE Hororové Týny: Nikdy se nepouštěj. Nebo spíš už si to nepouštěj?

Režiséru a scenáristovi Ajaovi se v nultých letech ještě vcelku dařilo. Do kin tehdy přiváděl mimo jiné lehce nadprůměrné tituly jako Noc s nabroušenou břitvou, předělávku klasiky sedmdesátých let Hory mají oči či Zrcadla, do nichž obsadil hvězdného Kiefera Sutherlanda.

Filmografie posledních roků ale naznačuje vyčerpání potenciálu, když se omezil na lacinější survival horory, jejichž zápletkou je boj o přežití. Do jisté míry jej slibuje i v novince Nikdy se nepouštěj, v níž se matka v podání Berryové v blíže neurčené budoucnosti schovává se dvěma malými syny v domě v hlubokých lesích.

Dětem tvrdí, že celé lidstvo ovládlo zlo, jež by se jich také zmocnilo, pokud by domov opustily bez lana přivázaného kolem pasu. Taková zkáza nastala už u otce chlapců a ženiných rodičů, kteří se protagonistce tu a tam zjevují v děsivém vzezření a snaží se ji dostat na scestí.

Naprosté odříznutí od okolního světa, jenž už nejspíš vůbec neexistuje, má vedle kýžené bezpečnosti i svou stinnou stránku. Trojice si coby potravu shání, co se zrovna namane. Obvyklými položkami jejího jídelníčku tak jsou opražení i syroví brouci, červi, žáby… Co když ale nic není, jak se zdá?

Výchozí premisa s osamělou ženou, jež se stará o malé svěřence v nehostinné dystopické době, připomene skvělé sci-fi V pasti se Sandrou Bullockovou. Přeživší se v něm obdobně chránili před takřka jistou smrtí dodržováním nastavených pravidel. Podobnost poctivé filmové výpravy či rázného a dlouho nezdolného charakteru hlavní hrdinky je tu poměrně nápadná.

Aja si pravděpodobně byl vědom rizika, že jeho počin by mohl být s tímto dílem srovnáván, a tak příběh přetvořil. Výsledkem je poněkud zmatečná spleť apokalypsy a duchařských nebo zombie prvků. Postupně je do sebe zamotává natolik, že je děj pramálo srozumitelný pro diváky, natož pak pro ústřední postavy, které počínají dělat nesmyslná rozhodnutí.

Berryová by horor, který nabídne jen zlomek lekaček, měla herecky vést. V náročné roli životem ošlehané mámy přesto působí málo uvěřitelně.

Mnohem poutavější na sledování jsou dětští představitelé, mezi nimiž až do závěru bují přesvědčivé sourozenecké napětí.

Na opětovné zhlédnutí ovšem ani jejich chvályhodné výkony zřejmě stačit nebudou. Filmu chybí průzračnější autorský záměr, soudržnost vyprávění, a co je nejvíc zarážející, budování strachu.