RECENZE: Hordubal zredukovaný na nudnou detektivku

Především proto, že mu to dramatizace neumožňuje. Zatímco Čapek předvádí svět prostřednictvím hutného vnitřního monologu sedláka Hordubala, navracejícího se po osmi letech z Ameriky k rodině na Podkarpatskou Rus, dramatizace pohled obrací a zobrazuje Hordubala skrze vyprávění lidi z jeho okolí.

Hordubal se na scéně vůbec neobjeví a jeho obraz si divák má složit z výpovědí těch, kdo se sešli na jeho pohřební hostině.

Text se ale soustředí nejvíce na hledání Hordubalova vraha. Témata Čapkovy novely, jako jsou vykořeněnost hlavní postavy, marné hledání světa, který Hordubal opustil, domova, rodiny a milující ženy, zůstávají dotčena jen okrajově. Dialogy takřka dvou desítek postav, poskládané z Hordubalova vnitřního monologu, působí uměle a neživotně.

Inscenace zbavila Čapkův text i jazykového koloritu, všichni mluví neutrální spisovnou češtinou, ať je to bača z odlehlé polany, četník z Prahy, anebo cikánka pronášející občasná a zbytečná moudra. Vesničané z Krivé jsou tak stejně neosobní jako sál kulturního domu se sokolskými motivy, v němž se Hordubal odehrává.

Pro hereckou tvorbu tu není mnoho prostoru. Hordubalova žena Polana (Zuzana Stivínová) je redukována na neženskou bytost střídající cynismus s hysterií, Štěpán Manya (Radúz Mácha), pozbavený své divoké přitažlivosti, působí téměř jako okrajová figura. Nejvýraznější jsou oba vyšetřovatelé, strážmistr Gelnaj (Vladislav Beneš) a horlivý aspirant Biegl (Filip Kaňkovský).

Z hořce silného příběhu Čapkova Hordubala zbyla únavná tříhodinová detektivka, jež se zvolna posunuje uměle nastavovaným vyprávěním ve stylu „jak ono to vlastně bylo.“