RECENZE: Hollandová se drásavé pravdy nebojí

Když ale tato malá, často usměvavá a vtipná žena dokáže ve čtyřiasedmdesáti letech s filmařskou suverenitou, jakou by jí většina čtyřicátníků mohla závidět, předložit navýsost aktuální a palčivé téma, nezbývá než smeknout.

Přitom Hollandové film Hranice není dokonalý. Jenže co je dokonalost proti upřímnosti, schopnosti podívat se na rodnou zemi i kontinent bez příkras a výsostně uměleckým způsobem vyřknout pravdu, kterou se v lepším případě bojíme přiznat, v horším ji odmítáme, protože se dotýká našeho pohodlí i předsudků.

Film Hranice zobrazuje humanitární katastrofu z roku 2021, kdy na bělorusko-polské hranici v bažinatém bělověžském pralese uvízlo v beznadějné situaci velké množství uprchlíků zejména z Blízkého východu. Polsko je odmítalo vpustit na své území, a tedy i do Evropské unie, do níž uprchlíci vkládali své naděje. Strážci hranic díky masivní propagandě nepovažovali migranty za lidi, ale za „Lukašenkovy projektily, které je nutné odrážet“.

A podle toho s nimi na obou stranách hranice zacházeli. Pronásledovali je jako lovnou zvěř, honili tam a zpátky, nechali umírat hladem, žízní, utonutím v bažinách, někdy si je i doslova přehazovali přes plot.

Není to lehký film. Od prvních záběrů uvnitř letadla, pokojně přistávajícího v Minsku, cítíme, že naděje starší afghánské uprchlice na polský azyl a syrské rodiny na pohodlnou a rychlou cestu k příbuznému do Švédska vezme brzy zasvé. A záhy vstoupí Hollandová v působivých černobílých obrazech přímo do tragické situace, která na ně čeká.

Ve čtyřech titulky označených kapitolách sleduje syrskou rodinu a další uprchlíky, příslušníky polské pohraniční stráže, z nichž jediný pocítí časem svědomí, aktivisty, kteří se bez ohledu na vlastní bezpečí snaží uprchlíkům pomáhat, a psycholožku Julii, která se do této oblasti uchýlila poté, co jí manžel zemřel na covid.

Každá kapitola má svůj emocionální vrchol, z nichž nejsilnější je podle očekávání ten, který se týká dětí. Pokud by však někoho v té souvislosti napadlo sousloví citové vydírání, tomu si dovolím připomenout, že ty velké vystrašené dětské oči tam skutečně plakaly a do určité míry dodnes pláčou.

Každá kapitola také po svém směřuje k tomu, aby se osudy jejích hrdinů logicky protnuly. A epilog, v němž Polsko přijímá s mimořádným pochopením uprchlíky z Ukrajiny, jen násobí obraz neschopnosti přijmout jinou kulturní mentalitu než tu, která je nám geograficky nejblíž.

Hollandová je zkušená a výborná režisérka, pod jejím vedením jsou herecké výkony bezchybné, s kameramanem Tomaszem Naumiukem, který snímal už jejího Pana Jonese, si zjevně skvěle rozumí, a porozuměla si i s českým střihačem Pavlem Hrdličkou.

Bohužel obecný trend k dlouhým stopážím se negativně projevil i ve dvouapůlhodinové Hranici. Práce aktivistů, jejich hledání uprchlíků v lesích i střety s pohraničníky a policií se ve filmu opakují tolikrát, že pozornost začne chvílemi poněkud upadat. Ne zcela ústrojný je i trochu nadbytečný vhled do jejich soužití v Juliině domě. A prolínání osudů by mohlo být častější, Hollandová jednotlivé postavy někdy opouští na příliš dlouhou dobu.

To však nic nemění na tom, že Hranice je jedno z režisérčiných nejlepších a nejsilnějších děl, které má všechny předpoklady jednak diváky emocionálně zasáhnout, jednak se každého „zeptat“ na míru jeho vlastních předsudků. Což v příštích dnech ukáže i (ne)ochota diváků na tento drásavý film vůbec jít. Nenávistná reakce polských politiků je pak dokonalou ukázkou potrefené husy.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina