Článek
Ve dvoraně Rudolfina je třeba gigantický skateboard, ke kterému Černický přidělal čtyři kola z vozu formule 1. Jistě by z toho byla atrakce a výrazný orientační bod v jakémkoli pražském nákupním centru.
Některé divoké sny by se daly opravdu realizovat.
Některé Černického sny jsou představeny jen v podobě velkých modelů. Je to třeba několikametrová vize neogotické katedrály sestavené ze stromů. Menší stromky tvoří boční lodě a kaple, větší představují hlavní loď a ty nejmohutnější stojí jako věže u fasády.
Na počátku tohoto projektu stojí přesvědčení architektů 19. století, že gotika se zrodila z pozorování přírody, v níž kmeny stromů jsou pilíře stavby a větvoví klenbou. Nápad je to úžasný a Černický by ho chtěl někdy dotáhnout do podoby skutečného přírodního chrámu, který by byl místem meditací nejen pro křesťany, ale i další světová náboženství. Místo památkářů by se o hotové dílo starali zahradníci.
Z jiného soudku je pomník obětem ruské mafie, při němž se autor inspiroval východní avantgardou druhého desetiletí 20. století. Sestavené prostorové těleso působí jako Malevičova či Rodčenkova suprematistická kompozice v trojrozměrné podobě a snem Černického je vytvořit z objektu satelit na oběžné dráze kolem planety Země.
Podobnou utopií je i představa o znovupostavení moskevské Tatlinovy věže, která měla být větší než Eiffelovka v Paříži. Projektů na pomníky je v Rudolfinu víc. Dvě bílé sochy Panny Marie s bicyklem na hlavě by měly připomínat oběti církevních represí a inkvizičních soudů, což by se dalo docela dobře financovat z nedávných restitucí.
Černického výstava není jen skrumáží „mrtvých zátiší“ či „nalezených předmětů“ působivě sestavených v nový estetický celek. Řada exponátů opravdu žije a není to jen tím, že jsou zapojeny do elektrické sítě a díky skrytým mechanizmům se pohybují, svítí nebo vydávají zvuky. Některé sny jsou vytvořené ze živých rostlin, takže leckteré přestavené dílo vybují během dlouhého trvání výstavy do podoby, kterou ani autor nezamýšlel.
Vraťme se ale od reality k imaginaci. Fascinující je třeba počítačová animace pohyblivého vodopádu, kde by voda stříkala z neustále se točícího jeřábu obrostlého po celém povrchu květinami. Neměli bychom přehlédnout také nepatrnou sošku Afrodity, bohyně krásy a rozkoše, kterou vyrobil výtvarník z „většího než malého množství“ extáze. Materiálem je ale v tomto případě padělek drogy zabavený údajně policií při razii na dealery.
Bilance v Rudolfinu je groteskou k diváckému pobavení, ale stejně tak i seriózním zamyšlením nad naší dobou a její kulturou. Někde na počátku geneze toho všeho stojí slavná Duchampova fontána vytvořená z pisoáru, ale Černický nechce dadaisticky provokovat. „Nalezené“ věci dává do služeb estetiky. Nejde mu také o náhodu a improvizaci, ale o realizaci projektů a vynálezů, které vznikají jako nápady zrozené původně tužkou na papíře.
Někomu se Divoké sny líbit nemusí, jiné výstava nadchne. V tomto ohledu je tvůrce vůči potenciálnímu zájemci seriózní. Před budovou Rudolfina jako pozvánku nainstaloval funkční pec na chleba vytvořenou recyklací Stalinova pomníku. Takže už před tímto dílem si můžete říci, zda vám stojí za to do Rudolfina jít nebo jestli estetické rozjímání nad Černického sny ponecháte někomu jinému.
Jiří Černický: Divoké sny |
---|
Galerie Rudolfinum Praha, do 10. dubna |