RECENZE: Havelkův proutník a Janáčkova Bystrouška se míjejí

Její největší problém tkví v hudebním pojetí. Dirigent Robert Jindra cítí Janáčkovu hudbu spíše ve velkých, symfonicky pojatých plochách bez detailnějšího výrazového a dynamického propracování, čímž partitura ztrácí na plasticitě i emoci. Orchestr zní občas až hrubě (například vstup do svatební scény či finále opery), často kryje zpěváky a bohužel je tu slyšet i příliš hráčských nepřesností a chyb (zejména v žestích). Hudební nastudování tak vyvolává nostalgii po precizní janáčkovské interpretaci dirigenta Bohumila Gregora.

Havelkův inscenační tým vytvořil pestrou a divácky vděčnou podívanou, kde se stále něco děje. Krásná i účelná je jednoduchá scéna umožňující rychlé změny dějiště. Scény odehrávající se na horizontu šikmy s barevně nasvícenou oblohou a stínohrou siluet jsou poetické a snové. Vyklápěcí točny různých průměrů dění dynamizují, někdy dokonce velmi vtipně (třeba ve scéně Rechtorových námluv), jejich časté využívání ale působí občas i rušivě. K typickým rysům Havelkových režií patří, že se na scéně vždy neustále něco děje, režisér ani na chvilku nenechá divákovu pozornost uhnout k nudě. Na jedné straně velké plus, na druhé ale někdy množství akcí komplikuje pochopení tématu a vyznění jednotlivých situací.

Nápadité jsou kostýmy Kateřiny Štefkové, které dění vřazují do slušivé módy 20. let, a to v široké škále od jemně zkarikovaných folklórních šohajů-tetřívků až po elegantní hmyzí girls či „svátečního sportovce-tenistu“ Komára. Je to čapkovsko-janáčkovské uchopení zvířecího světa jako lidské společnosti a naopak metaforické zdůraznění zvířecích vlastností lidských typů. Bystrouška je v tomto kontextu elegantní městskou „slečinkou“, štítivě se pohybující na dvorku myslivny, Lišák mladým hejskem dodávajícím si sebevědomí furiantským postojem. Havelkou detailně propracovaná herecká akce jde ruku v ruce s kostýmní stylizací a dotváří postavy do jemných charakterizačních detailů.

Diváky vděčně přijaté monstrózní slepice jsou sice samy o sobě výtvarně vtipné (včetně jejich kostýmně pojaté „smrti“), svým ryze loutkovitě zvířecím pojetím ale vypadávají ze zvolené kostýmní stylizace lidského světa.

Havelkova režie oplývá spoustou nápadů, které během premiéry odměňoval na operních představeních vzácně slýchaný spontánní smích i potlesk. Herecky propracované jsou zejména scény námluv Bystroušky s Lišákem v jemné nadsázce a vzájemném koketování, zaznamenáníhodné jsou i drobné herecké akce domýšlející vztahy postav mimo hlavní proud příběhu (vztah malé Bystroušky a Vážky, Komárovo tokání, vytváření nejrůznějších milostných párů apod.). A neopominutelná je i choreografie vycházející opět z ducha 20. let.

Havelkovo pojetí Revírníka jako cynického suveréna a permanentního proutníka je ale s filozofií Janáčkovy opery v ostrém rozporu. Přidaný příběh Revírníkova vztahu s prostituující Terynkou ho paradoxně vzdaluje od Bystroušky, skrze niž by logicky měl řešit svou touhu po lásce, mládí i svobodě. Takto se oba v opeře citově míjejí až do chvíle Bystrouščiny smrti, kdy Revírníkův zásah bránící Haraštovi v zastřelení Bystroušky působí vlastně nezdůvodněně, pakliže není opřen o důsledně vybudovaný vztah mezi ním a Bystrouškou. A následné bleskové „zestárnutí“ Revírníka a jeho zázračná proměna ve vyrovnaného filozofa smířeného se stářím a koloběhem přírody působí dost nevěrohodně. Posun ve výkladu Revírníkovy postavy má ale důsledky promítající se do celé struktury vztahů Janáčkovy opery, zejména Revírníka k Rechtorovi a Faráři, poznamenává obě scény u Pásků (zvláště zbytečným vsazením provokující postavy Terynky i do první z nich). Přidaný příběh Revírníka tak ve skutečnosti operu nikoli sceluje, ale tříští.

Z pěveckého obsazení dominovala premiéře křehká, dívčí i uličnická Bystrouška Lenky Máčikové, dokonalá „slečinka“, nezkušená, koketující i půvabná. Svatopluk Sem jako Revírník budil dojem, že vzhledem k množství hereckých akcí mu nezbyla energie na větší výrazovou propracovanost pěveckého pojetí role. Neustálým plným nasazením jeho jistě krásně znějícího barytonu postavu ochudil, scházelo jí větší ztišení a zvroucnění. Na tom se ale zřejmě podepsalo jak hudební, tak i režijní řešení. Michaela Kapustová s pěveckými nároky Lišáka na premiéře trochu bojovala, výšky jí zněly ostře, ale herecky byla výborná, stejně jako Lapák Jany Sýkorové. Pěvecké i herecké ztvárnění postav Rechtora / Komára a Faráře / Jezevce vyšlo přesvědčivě díky Jaroslavu Březinovi a Jiřímu Sulženkovi. Bude jistě zajímavé, jak se se svými postavami vyrovná alternující obsazení, otázka ale je, kdy do inscenace vlastně vstoupí. Druhá premiéra má pro většinu stěžejních rolí stejné obsazení jako měla první.

Novou Bystroušku přijmou snadněji nejspíš ti, kteří s ní nemají dosud žádné nebo větší zkušenosti a nechají se okouzlit její působivou vizuální podobou. Milovníkům této opery ale klade až příliš mnoho otázek.