Článek
Hany je nešťastná, protože už neumí žít s dobráckým Martinem, ale zároveň nemá odvahu odejít, protože „je hodnej“. Ze zoufalství se toulá se po městě s drzým, trochu agresivním a primitivním dealerem Jiřím, který na tom také není psychicky nejlépe. Potrhlý básník předčítá v kavárně dílo, které málokoho zajímá, a pochválí ho nakonec jen starostlivá matka. Ostatní jejich známí posedávají na baru, opíjejí se, nadávají si, ubližují si. A další partička se chce poprat s policií a rozbít pár aut.
Režisér Michal Samir se rozhodl vykreslit obraz mladé generace bezcílně pařící či ničící, protože nenachází smysl. Sám tvrdí, že přichází doba chaosu, lidé se nudí a to je vede k destrukci. Jsou to podle něj lidé, kteří chtějí být komplikovaní, ale nejsou. V tom posledním má pravdu, postavy jsou to skutečně nekomplikované, vlastně z nich hodinu a půl nepadá nic než banality. A to je trochu málo.
Nuda nejen v Brně
Proč o nich vlastně točit? Ve filmu už jsme to viděli stokrát – nudící se městská mládež, drogy, nepokoje. Film ukazuje nešťastné, zmatené a dost nudné lidi – pijící, nadávající, zbytečně žvanící. Nejde však do hloubky, nic o postavách nevíme, jsou to náčrtky a je jich příliš moc. Režisér chtěl vyprávět třicet příběhů najednou, jenže to v devadesátiminutovém filmu prostě nejde.
Zvláštní je vidět velmi divadelní herectví (Jiří Kocman) ve filmu, u kterého by se naopak hodilo co nejvíce civilního přístupu, který prezentuje ve stejných scénách Hana Vágnerová. U ostatních (kromě básníka) si ani nestihnete zapamatovat jména či rys, kterým se postavy odlišují. Jako drama to moc nefunguje, jako komedie vůbec.
Hlavním rysem filmu Hany zůstává výše jmenovaná zběsilost, neuspořádanost. V jednom nekonečném záběru slyšíme útržky dialogů, snad zaujmou třeba malým smutným žertíkem. Na dobrý celovečerní film to nestačí.