RECENZE: Hamlet jako nekonečný proud otázek

Genialita nejslavnější ze Shakespearových her spočívá v tom, že svou myšlenkovou obsažností umožňuje tvůrcům, aby si v ní hledali svého Hamleta souznícího s dobou, v níž je inscenován. Jak připomíná v programu úryvek ze studie polského teatrologa Jana Kotta, dokonalý Hamlet by byl zároveň Hamletem nejshakespearovštějším i nejsoučasnějším. A nezáleží na tom, v jak současných kostýmech se hraje.

Jaký je tedy Hamlet sklonku roku 2023? Je to Hamlet neklidné a pochmurné doby, zbavené poezie. Tomu odpovídá i značná redukce Shakespearova textu na strohý a věcný smysl sdělení.

Po smrti bývalého krále v zemi panuje bezvládí, chaos a rozvolnění hodnot. Čas rytířských ctností a daného slova skončil a nové ctnosti nikdo nehledá. S výjimkou mladého Hamleta, jenž je člověkem slova, nikoli činů, které po něm doba i duch jeho otce žádají. Víc myslí a mluví, než jedná. Ví, že nic není dobré nebo zlé samo o sobě, že záleží na tom, co si myslíme. A on se zoufale snaží promyslet i pojmenovat své znechucení z této doby.

Není sám. Otázky o tom, co se stalo s Dánskem i jeho obyvateli, si kladou i zástupci lidu Barnardo (Marek Daniel), Francisco (Jan Bidlas) či Herec (David Prachař) zastupující celou hereckou družinu. Ale slova je zrazují a vedou k šílenství. Vložená otázka „Jak to říct?“ prolíná jako ostinátní motiv celou inscenací.

Jenže v tomto světě mají větší šanci ti, kteří nepřemýšlejí. Ambiciózní válečník Fortinbras (hřmotný Jakub Gottwald) prochází zemí bez otázek, zato s dělovou koulí v ruce. Na rozdíl od Hamleta je pro něj smrt denním chlebem a bez skrupulí odstraní každého, kdo mu stojí v cestě. Jeho pravdou je násilí.

I kolem Hamleta se ale hromadí mrtví, aniž o to vědomě usiluje. Otázka, jakou cenu má lidský život a kolik životů lze obětovat pro své přesvědčení, je jedním z klíčových témat inscenace. Mrtví neodcházejí ze scény, mlčky postávají a s pohledy upřenými do hlediště pozorují živé. A je jich čím dál víc. Až už skoro nezbývají žádní živí.

Nová inscenace má ve své koncentraci na přemýšlení, nekonečné řetězení otázek a pochybností blízko k Pleskotovu Hamletovi z roku 1959, reagujícímu na hrůznou devalvaci ceny lidského života let předešlých. Nedosahuje však její apelativnosti, a to jak v rétorice tématu, tak i v jevištní působivosti.

Problém začíná už u scénografie. Kukučka a Trpišovský už mnohokrát dokázali, že dovedou pracovat s velkým jevištěm. Tentokrát ale mohutná konstrukce tribun, posléze zborcených, není hereckou akcí dostatečně zdůvodněna a po celou první polovinu se na ni jen mechanicky snáší šedá opona.

Popisně působí i spouštěná a vytahovaná houpačka pro Ofélii či zrcadlo, v němž postavy zkoumají své hříchy. Na stupňujícím se dojmu jisté rozvleklosti inscenace má svůj podíl i melancholický klavírní podkres a rozvolněný temporytmus.

Pavel Neškudla je svým křehkým psychofyzickým typem přesně zvoleným Hamletem této interpretace. Jeho nervní tvář i hlas zkoumá svět se skutečnou opravdovostí, v níž ale nenachází partnera. Nejsou jím trochu odtažitý Horacio (Petr Vančura) ani Ofélie (Berenika Anna Mikeschová). Ta zaujme svou dívčí bezprostředností i ženskou chtivostí, s níž se ovíjí kolem Hamleta, stejně jako Gertruda (Taťjana Medvecká) kolem o mnoho let mladšího Claudia (Igor Orozovič).

A Hamletovu větu, že jméno hříšnosti je žena, podporuje i obsazení Rosencrantze a Guildensterna Marií Poulovou a Denisou Barešovou. Nicméně Neškudlův Hamlet prochází hrou s až děsivou osamoceností.

Hamlet režijního dua SKUTR zřetelně usiluje o to, pojmenovat skrze Shakespearovu tragédii traumata této doby. Činí tak bez zbytečně přímočaré aktualizace, a přece dosahuje paralel s dneškem. Pracuje citlivě se slovem a vede diváky ke vnímání Shakespearova textu. To je na něm sympatické. Jako by se ale hledání stalo hlavním smyslem inscenace, která na své cestě za precizně formulovaným tématem ještě stále v dálce vyhlíží cíl.