RECENZE: Gottwald a Slánský jako dva frackové

Veškerá provokativnost Českého století zatím mířila hlavně na velmi mladého diváka.

Pokud by se však náhodou usadil v neděli večer u ČT 1, rychle by ho odradilo namáhavé začátečnické hledání základní formy: mnohdy dění připomínalo spíš scénu na jevišti a převažovaly dlouhé, knižní diskuse – a zdaleka ne vždy padaly pro náctileté uši vděčné hlášky jako „ty bláho“, čímž včera glosoval Rudolf Slánský dar čínských soudruhů.

Přehnané používání dnešního jazyka, zjednodušené charaktery, dějové zkratky a zároveň silný důraz na vizuální stránku přibližují České století žánru obrazových románů, které v populární formě podstrkují mladému publiku hlavně základní fakta. (Asi ne náhodou vznikl i komiks, který je s cyklem výrazně propojený.) Tvůrci přitom slibovali hlubší psychologický pohled na některé osobnosti, jež měly vliv na klíčové události československých dějin.

Ten však nenabídli ani ve včerejším formálně relativně nejzdařilejším snímku Zabíjení soudruha, kde Gottwald (Jiří Vyorálek) propadá strachu ze Stalina a nakonec dovolí v inscenovaném procesu popravit i svého letitého stranického souputníka Rudolfa Slánského (David Novotný).

Pokud už provokují starší diváky, je to způsobem, jakým zjednodušují. Dobrá, ať je z Jana Masaryka okrajová figurka, ale nepřijatelná je už dětinskost, s jakou se v díle o únoru 1948 nepřipojí k demisi demokratických ministrů – schová se pod peřinou, aby neslyšel vyzvánějící telefon, a ještě pronese: „Teď jsem vám dobrý.“ Což je leda tak vděčná komiksová bublina.

Scénář včerejšího Zabíjení soudruha se sice už tolik nepotýkal se základními problémy jako první díly a proti minulému snímku o únorovém puči si autor vytvořil i lepší příležitost rozvinout konflikt, ale navzdory brutálním scénám, počínaje popravou Milady Horákové a konče oběšením Slánského, se skutečné drama z tohoto příběhu ztrácí jako voda v písku – a opět sledujeme jen jakousi rekonstrukci. Postavu Gottwalda, kterému tehdy bylo už přes padesát, je přitom možné přijmout jen jako volnou inspiraci.

Vadí jak hercův nižší věk, tak další, doslova svévolné „omlazení“, kdy se mezi čtyřma očima on i Slánský chovají jako dva zcela současní, sotva dospělí frackové. Z toho pak vyplývají další problémy.

Mezi mladým chlapem, který kdysi propadl touze zakroutit starému světu krkem, a pozdějším stárnoucím alkoholikem stojícím v čele zfanatizované mašinérie jako by ani nikdo jiný nebyl. V důsledku to nevadí jen kvůli realitě, ale i samotnému filmu, protože ke Gottwaldovu závěrečnému pokynu „popravit“ míří scénář v podstatě přímou cestou.

„Bližší“ pohled na tuto osobnost tedy jen stručně předvede strach a flašku. A co hůř – to podstatné, o čem chce film hrát, tj. „kdo s koho“, aktéři ještě přímo vysloví. I po pátém, zatím závěrečném filmu cyklu, tedy pořád platí, že nejlepší dojem v něm vzbudil Ivan Trojan jako plukovník František Moravec v Kulce pro Heydricha.

Navzdory výhradám si ale autoři zaslouží procenta k dobru kvůli náročnému tématu, které je nesrovnatelné třeba s přípravou Sanitky nebo Nevinných lží. Jenže nebýt toho, dosáhnou ty povedenější díly sotva na průměr.

Celkové hodnocení: 70 %