RECENZE: Fremont je o naději, která může přijít odkudkoli

Jalali, který se podílel také na scénáři, v něm vypráví příběh mladé ženy Dunii, která opustila rodný Afghánistán, aby našla lepší život ve Spojených státech, ale zatím se jí to nedaří. V nudně ospalém americkém Fremontu je velmi osamělá. Štěstí, po kterém marně touží, „vyrábí“ paradoxně pro druhé.

V továrně na čínské koláčky štěstí v San Francisku nejprve jen balí typické cukrovinky do sáčků, ale pak je jí svěřeno vymýšlení oněch vzkazů v koláčcích, které návštěvníci čínských restaurací dostávají jako dezert.

Nedostatek vazeb a vztahů, stereotypní práce, kterou si ve snech rozhodně nepředstavovala, to vše není jediným Duniiným trápením. V Afghánistánu pracovala v době americké okupace jako překladatelka mezi místními a západními vojáky, a když Američané odešli a vládu převzal Tálibán, bylo jasné, že musí odejít. Za sebou nechala rodinu i dosavadní život, s sebou si přivezla válečná traumata, která ji připravují o spánek.

Jalali však nenatočil těžké sociální drama o bezvýchodném životě imigrantů, odsouzených k životu v komunitě stejně osamělých lidí. Jakkoliv v malém černobílém snímku vytvořil velmi působivě dusnou atmosféru, odlehčil ji jemným humorem zejména v postavě Dunii.

Že se to podařilo, je i zásluha debutující herečky Anaity Wali Zady, která je sama původně novinářkou, jež podobně jako její hrdinka musela opustit svou zemi. Hraje přesvědčivě, v jejím výkonu je cítit jistá univerzálnost Duniina osudu. Je tudíž pro diváky velmi snadné se na její život napojit, byť si ho nedovedeme ani představit.

Dunia není zoufalá, je naopak až stoicky klidná, mluví většinou v holých větách, nevyjadřuje skoro žádné emoce. Svůj osud nese s trpělivostí až neuvěřitelnou. Když jí šéf vysvětluje, jak psát vzkazy do koláčků (věštby nesmí být příliš konkrétní ani příliš vágní, příliš veselé ani smutné, optimistické ani pesimistické, prostě jako život…), přistoupí k tomu s poslušností, na jakou je zvyklá, ale v jejím lehce ironickém výrazu cítíme, co si o takových vzkazech myslí.

Kouzelná je linie jejího vztahu s psychiatrem, kterého navštěvuje, aby jí pomohl se spánkem. Dunia na jeho pro ni překvapivé otázky odpovídá jednoslovně, muž ji de facto přesvědčuje, že má deprese, a proto nespí. Vychází totiž z vlastní představy o tom, jak by se imigrant měl cítit, a když Dunia říká „nejsem asi ukázková Afghánka, já jsem prostě já“, nechápe.

Nakonec, a to je jeden z nejzábavnějších momentů, projde terapeutickou proměnou spíše on než jeho pacientka. Té jistá životní naděje také svitne, i když přijde úplně odjinud, než čekala.

Fremont je film pomalý tak, jak pomalý je život v titulním městě, a vyžaduje od diváků zejména v první části určitou trpělivost. Na festivalu ho publikum přijalo s velkým citem a porozuměním a stejně tak ho nejspíš přijmou diváci artových a klubových kin. Je dobře, že tu příležitost mají nyní i ti z nich, kteří ve Varech nebyli.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina