Článek
Každý z nich je navíc opatřen vysvětlujícím textem pro lepší pochopení ideové podstaty toho kterého vizuálního zastavení.
Dostál naplňuje původní význam slova amatér, v jeho případě milovník umění. Nikdy totiž nepracoval jako profesionální fotograf a díky tomu si mohl zachovat absolutní tvůrčí svobodu, chodit volně světem a zachycovat to, co mu přišlo zajímavé a zábavné. Ano, zábavné. Jemný, laskavý a někdy i černý humor je typickým znakem jeho snímků.
Má úžasný smysl pro detail, který vždy celkovou kompozici díla smysluplně akcentuje. Chlapík, jenž se koupe v řece a na obřím břichu mu trůní půllitr piva, nebo doga, která vystrašila babku na lavičce, jsou symbolem zastaveného času i doby, jež už se nikdy nevrátí. Doby, na kterou se mnohdy nostalgicky vzpomíná. A černobílé snímky tento dojem ještě více podporují.
Posmutnělá nostalgie společně s humorem jsou zbraněmi, které fotograf využívá především.
Právě posmutnělá nostalgie společně s již výše uvedeným humorem jsou zbraněmi, které fotograf využívá především. Ale nemylte se, Dostálovy snímky nemají v sobě ani špetku prvoplánové kýčovitosti. Jsou spíše dokumentem tehdejšího žití.
Například pražská čtvrť Vršovice dnes už vypadá jinak než na snímcích místního rodáka Dostála. Ani zemité vršovické figurky, které si na nich můžeme prohlížet, už nepotkáme. Vzal je čas. Ovšem fotografie má tu magickou moc, že se jeho pomíjivosti může vzepřít a do jisté míry ho i zakonzervovat.
Dostál si byl tohoto zázraku dobře vědom a smysluplně dokázal jeho výhod využívat.
Je nesporně zajímavé kráčet v jeho stopách a vrátit se na chvíli do doby, kdy byl v Praze bělostný sníh a řeka Sázava měla v sobě romantické rodokapsové kouzlo.
| František Dostál: Lidé pravdě podobní |
|---|
| Tereziánské křídlo Starého královského paláce na Pražském hradě, Praha, do 6. června |