Článek
Hlavní ideou Miloty Havránkové bylo vždy hledat vlastní cestu pomocí estetických experimentů a neustálého proměňování vizuálních prostředků. Zdá se, že nikde nechce zůstávat příliš dlouho, jakmile totiž jeden výrazový prostředek využije, bez milosti jej opouští a nalézá další.
Nejpřístupnější díla pocházejí z období 1960–1969, kdy teprve vstupovala na fotografickou scénu. Ovšem už z prvních černobílých portrétních snímků je patrné, že výrazově omezený prostor klasického pojetí jí nebude stačit. Expresivita výrazu, nápaditá kompozice, výrazná syrovost i příklon ke koláži posouvají „obyčejnou“ fotografii k dalším výrazovým horizontům.
Retrospektiva Miloty Havránkové nabízí široké pojetí fotografie.
Když pak člověk prochází jednotlivými patry gotickým interiérem domu, s každým lomeným obloukem, kterým projde, se mu otevírá úplně jiná obrazová říše. Čím výš stoupá, tím více se symbolicky vzdaluje fotografii tak, jak ji zná.
Havránková posouvá fotografii k dalším výrazovým horizontům.
Především vstupuje do barevného světa, ve kterém žádná pevná forma ani tvar nejsou předem dané. Ze stěn nás atakují fantaskní koláže, ve kterých objevujeme ženu jako artefakt neuchopitelnosti, procházíme popartovou zahradou zakázaných rozkoší a ze zdi na nás špulí rty imaginární surreálná bytost, abychom přešli do psychedelického kabinetu plného podivných tváří, které jako chameleon mění svou formu.
Nakonec nás tvůrkyně zavede do multimediální komory, kde v pološeru dopadá na obří koule světelná instalace a z reproduktorů zní nervní psychedelická hudba. Na stěnách jsou fotografie z autorčina osobního života. Tato konceptuální tečka celou expozici zacykluje do jedné časové smyčky.
Milota Havránková mluvila o tom, že současná fotografie si vytvořila vlastní jazyk a používá i vlastní znaky. Díky tomu je toto médium na novém začátku, protože jeho možnosti se s novými a progresivními technologiemi stávají netušenými.
| Milota |
|---|
| Dům U Kamenného zvonu, Praha, do 17. ledna 2016 |