RECENZE: Fotograf, který zvěčnil Prahu

Rodák z předměstí Vídně pracoval původně jako posluha v chemické laboratoři Polytechnického institutu.

Tam se naučil zacházet s chemikáliemi, které později používal při vyvolávacím procesu, když se stal fotografem na volné noze. Jeho tematický rozptyl by rozsáhlý.

Na cestách s vozíkem, ve kterém přepravoval těžké aparáty a další propriety, zobrazoval a mapoval tehdejší život Rakouskouherské monarchie.

Zachytil sociální i architektonické proměny Vídně, v Čechách zhotovil první snímky Prahy, Kutné Hory nebo Lednice. Právě díky němu známe prastarou podobu Prašné brány, Letohrádku, Staroměstské radnice či chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře.

Albuminové a chromostříbrné fotografie dýchají dávno zašlými časy. A není to jen tím, že snímky jsou starobyle našedlé a nažloutlé. Místa, která známe v určité podobě, najednou vystupují z šera věků v úplně jiné podobě.

Třeba pražská Prašná brána má na momentce tohoto neprávem polozapomenutého fotografa barokní střechu a vypadá jako dekorace z posmutnělých Schikanederových obrazů. Nostalgický dojem podtrhuje kočár mířící do hlubin Celetné ulice.

Díky hrubšímu zrnu a zvláštnostem tehdejší vyvolávací technologie se některé předměty či postavy jakoby zjevují z druhého plánu. Třeba u polorozmazaných siluet lidí máme pocit, že k nám přicházejí odněkud z druhého břehu.

Zvláště když za jejich zády stojí Staroměstská radnice s majestátními gotickými oblouky.

Kurátorka Monika Faberová má velkou zásluhu na objevení a představení díla tohoto významného průkopníka fotografie. Pracuje totiž jako ředitelka vídeňského Photoinstitutu Bonartes a o jeho dílo se stará.

Společně s druhou kurátorkou Petrou Trnkovou dala pražské expozici smysluplný rozměr, který přibližuje i člověku, který není zrovna odborníkem na vizuální umění, představu o vývoji fotografie.