RECENZE: Filmově laděná Clona střídá Případy 1. oddělení

Clona režiséra Tomáše Řehořka a scenáristy Marka Epsteina je moderní seriál na pomezí detektivky a krimi, který táhne vpřed jeden hrdina, a díky snaze vyprávět obrazem může už na první pohled připomenout vydařenou podzimní sérii Cirkus Bukowsky.

Oba seriály představují současnou podobu žánru, do jaké se tuzemské televize zatím nepouštěly a která láká nejvíc, hlavně mladé lidi, s čímž souvisí právě důraz na filmovou tvář i temnou náladu. Jenže to je asi tak všechno, co by je mohlo spojovat.

I Clona sice soustředí pozornost na životní peripetie jednoho outsidera, hrdinou však není stárnoucí cynický lůzr na útěku, ale mladík, který má všechno teprve před sebou. A přestože okolnosti ho rovněž donutí pátrat na vlastní pěst po pachateli zločinu, soukromá hra na detektiva taky není tím, oč tu běží především.

A kromě toho – navzdory ponuré atmosféře i převážně chladné, nervní hudbě nepůsobí novinka až tak dekadentně jako její podzimní předchůdce. Umí ukázat i příjemně civilní tvář.

Podle prvních dvou dílů soudě má ČT 1 zřejmě velkou šanci svoje silné pondělky, které chce dlouhodobě věnovat „zločinu“, udržet i v dalších týdnech.

Kromě zmíněného láká seriál i atraktivní hereckou sestavou a k tomu má ještě další body k dobru: Epstein od počátku vypráví se značnou jistotou, někdy s kousavým, jindy s jemným, sotva postřehnutelným vtipem. S nimi popíše jak svět filmové školy, plné veledůležitých a nedočkavých budoucích umělců, tak realitu dopravky, kde hrdina ve skladu nad erárním foťákem bez objektivu zoufale vysvětluje „no tady do tý díry patří ňáký sklo!“.

Kryštofu Hádkovi se herecky daří s rodiči Taťjánou Medveckou a Janem Hartlem i s novým šéfem Viktorem Preissem a kolegy na kriminálce Davidem Novotným, Vicou Kerekes a Rostislavem Novákem. Tady ale dojem už trošku kazí klišé, provázející jeho výjimečné postavení kameramana, který sice policejní elitě leze spíš na nervy, ale beztak ho postupně vezmou mezi sebe.

I další drobný kaz na kráse už by se našel: hudba někdy vnucuje chladně odosobněnou atmosféru i scénám, kterým stylizovaný výraz moc nesvědčí. Možná jsou to jen potíže prvních dílů, ale možná tvůrci Clony nevládnou až takovým citem pro náladu a rytmus vyprávění, jaký předvedl Cirkus. Ale i u něj jsme si museli na lepší dojem chvíli počkat.