RECENZE: Film Arvéd je o muži, který chtěl víc, než si zasloužil

Smíchovský byl osobnost na jedné straně mimořádně vzdělaná, na straně druhé to byl člověk, který napáchal mnoho zla. Byl výrazným představitelem české hermetiky, mystiky a okultismu první poloviny 20.  století, člověk pohříchu ambiciózní, který se chtěl dostat do školních čítanek a zaujmout v historii místo, které mu podle vlastního přesvědčení náleželo.

Co na tom, že uměl mnoho cizích jazyků, měl vzdělání v právech, teologii a filozofii, když mravně to byl člověk převážně zavrženíhodný. Sice údajně zachránil několik Židů před deportací do koncentračních táborů, ale sám byl konfidentem gestapa, udával dokonce lidi ze svého okolí, ať už to bylo prostředí okultistů, nebo homosexuálů.

Proč o takovém člověku točit film? To, že zachránil před smrtí jistého Štěpána Plačka, se mu stalo osudným. Po válce jím byl velmi vydíratelný, a i když spolupracoval s StB, stejně nakonec sám skončil ve vězení poté, co vypovídal v procesech 50. let proti řadě lidí, a některým se postaral dokonce o trest smrti.

Z výsledku je zřejmý záměr zdůraznit motiv opakování stereotypů v různých režimech, stejných situacích, jen s jinak rozestavěnými figurami. Zejména v postavě Štěpána Plačka je pak patrná snaha portrétovat člověka, pro kterého je hlavní snaha přežít za každou cenu.

Tento Arvédův protipól, který po válce využívá ve svůj politický prospěch člověka, o němž toho ví tolik, že ho doslova drží v kleštích, je postava dobře čitelná, sice dost známá z jiných děl, ve výborném podání Saši Rašilova však naštěstí také uvěřitelná.

Horší je to se samotným Arvédem, což je v případě hlavní postavy dost podstatné. Divák se o něm nedozví zdaleka tolik, kolik by potřeboval, aby ho jeho osud vůbec zajímal. Nevíme, proč je takový, jaký je, jaké jsou zdroje jeho mimořádného vzdělání i mravního úpadku, odkud se vzalo jeho přátelství s Plačkem…

Arvéd se často chová jako pomatenec, v životě jsou pro něj nejdůležitější okultistické knihy, v dlouhých záběrech a časových skocích deklamuje únavně prakticky stále totéž, filozofující úvahy zajdou ke Kafkovi i k filmu Kristián – a mnoho smyslu to celé nedává.

Ze skříně v opakovaných a pomalých záběrech vylézají různé postavy, což je jen poněkud nesnesitelná ilustrace ve filmu mnohokrát řečeného, totiž že „tohle už se přece jednou stalo“ a že „časy se mění, lidé se mění, ale zápletka zůstává“.

Nejnudnější jsou pak Arvédovy teatrální rituální úkony a promluvy, které působí až nechtěně směšně i proto, že výborný divadelní herec Michal Kern jejich teatrálnost svým výkonem, který zajisté odpovídá záměru, ještě zdůrazňuje.

Z počínání hlavní postavy tak je sice cítit snaha tvůrců ukázat osobnostní propad člověka, který zaprodal duši ďáblu (prostor mají i hrátky s černou magií), ale to je tak všechno, a není to dost, aby to vystačilo na dvouhodinový film. Ostatně faustovská legenda je dostatečně známá a tady k ní žádnou přidanou hodnotu nenajdeme. Zejména první část je až úmorná, přestože se Mašek snaží hledat neobvyklé vizuální i režijní postupy. Jenže jak známo, jinakost sama o sobě nestačí.

Výtvarně je film sice místy zajímavý, depresivní hudba podporuje atmosféru zmaru, místnost, kde je týž člověk jednou vyslýchaný, příště sám vyslýchá, téměř neopouštíme. Celkové dobové zakotvení tedy takřka neexistuje, film očekává od diváků, že si mnoho věcí sami domyslí, ale dá jim k tomu jen velmi málo podnětů.

Navzdory všem výtkám není takřka pochyb o tom, že Mašek natočil svůj ambiciózní film přesně tak, jak chtěl. A to u debutanta zaslouží jisté ocenění.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina, Letní kina