Článek
Inscenace začíná téměř klasicky v gotizované Faustově pracovně, jen Hospodin má podobu Stephena Hawkinga na vozíku, handicapovaného slábnoucí vírou lidského pokolení. Od chvíle, kdy Faust s Mefistem uzavřou smlouvu, vtrhne na scénu obrovský kamión s partou podivuhodných existencí a inscenace se promění v okázalou show ve stylu mefistofelské road movie. Mefistofelské, nikoli faustovské, protože Faust se kamsi vytratil.
Martin Pechlát v nepadnoucím obleku odpudivě červenohnědé barvy s dlouhými blond vlasy jako Faust působí nevýrazně. Je jen loutka v rukou Mefista, stárnoucí páprda utržený ze řetězu nudné vědy a vrhající se pubertálně do pornografických rozkoší, ačkoli zpočátku tvrdí, že „požitky světské nejsou, co mě láká“. A jeho závěrečná touha po zušlechtění země nepůsobí přesvědčivěji než jako jeden z jeho dalších vrtochů. Proč je nakonec spasen, ví jen Hospodin.
Skutečným středem Fričova Fausta je Mefistofeles ve skvělém podání Saši Rašilova. S neutuchající energií a hereckou vynalézavostí předvádí svého ďábla od jarmareční komediálnosti a ubohosti až k charismatickému svůdci. Je neodolatelně zábavný, diváci mu fandí od začátku až do konce, kdy inscenátoři mírní jeho porážku druhým pokusem s Faustovým alter egem – Wagnerem (výborný Pavel Batěk).
Fričův tým zaslouží uznání za snahu uchopit Fausta v úplnosti obou dílů, byť se v přesunech rozstříhaného textu i postavách divák občas těžko orientuje, i za velkolepou podívanou. Problém ale je, že se z inscenace stále víc vytrácí téma nastolené v úvodu sázkou o Fausta jakožto zástupce lidského pokolení. Smysl celého toho tříapůlhodinového balábile s finálním nekonečným andělským pěním tone v křiku, kouři, ohni, tanci, střelbě a rachotu motoru. Pozornost a ocenění zaslouží poetický a mluvný překlad Radka Malého, který vznikl v těsné vazbě na inscenaci a rozhodně stojí za dopracování do celistvé textové podoby.
A samozřejmě herecké nasazení celého obsazení, z něhož svými výkony poutá pozornost především Pavlína Štorková, Veronika Lazorčáková i Johanna Tesařová.
Fričova inscenace publikum zřejmě (nejen) generačně rozdělí, pro jedny bude příliš drsná, pro druhé málo tematicky vyprofilovaná. A pro třetí prostě jen dlouhá a nudná. Ale už na premiéře našla i své jednoznačně nadšené příznivce.
Johann W. Goethe: Faust
Režie Jan Frič, inscenační úprava Jan Frič, Marta Ljubková a Jan Tošovský, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jan Kudláč. Premiéra 15. března v Národním divadle, Praha.