RECENZE: Estébáci, pervitin a Jiří Schelinger

Detektivka, která se odehrává na Chebsku za socialismu kolem roku 1980, je rozsáhlá a spletená z mnoha dějových linií, které spolu souvisí spíše volně. Tato souvislost ze začátku není vůbec zjevná. Do příběhu se postupně zapojuje přímý a syrový svět Romů, kteří žijí v ubohých osadách a vybydlených starých domech, jichž v Sudetech nebylo málo, svět šedé zóny, tedy lidí, kteří nechválí režim, ale nejdou do přímého konfliktu, jako je správce kempu pan Dvořák, nebo svět řadových příslušníků Veřejné bezpečnosti.

Přidají se ale i postavy zvrácené, odporný soudce Jirásek, který má prsty v justičních vraždách padesátých let, všemocní estébáci, kteří hrají vlastní hry a brání obyčejným policistům ve vyšetřování, a nakonec perverzní vrazi a socialističtí narkomani, kteří se teprve nedávno naučili vařit „perník“.

Slušná dcera správce kempu upadá do drogové závislosti, kolem vody obchází úchylný vrah z Prahy a leckterý spořádaný občan skrývá odporná tajemství.

Do klubka vztahů, vražd a znásilnění byl autory odvážně zamotán dokonce i zpěvák Jiří Schelinger. Autorská dvojice přináší divoké vysvětlení jeho smrti, které nejednoho čtenáře pobaví, ale věřit mu jistě nemusí.

Atmosféru strnulých osmdesátek se autoři snaží posílit občasným citováním seriálů či oficiálně schválených hitů Heleny Vondráčkové a Víti Vávry, chybí jim ale hlubší ponor. Pro osmdesátá léta bylo typických mnohem více jevů, ať už jsou to kopírované západní videokazety, videohry, první osobní počítače, či móda. A pokud jde o hudbu, mladou generaci většinou nezajímala Vondráčková, ale Queen, Metallica, Depeche Mode a Ozzy Osbourne. Pro většinu obyčejných rodičů pak byla celá éra určena neustálou snahou něco sehnat, od obyčejné pračky přes západní hudební alba až po motorku Simson, což text moc nereflektuje.

Slzy utopené do ticha jsou poměrně zábavná, lehce překombinovaná detektivka, ve které neustálé vršení vražd a zvrhlostí dosahuje takové míry, až pilíře uvěřitelnosti povážlivě praskají.

Vážný problém nastává, když se autoři pokoušejí obohatit akční děj o úvahové pasáže. Snaha o filozofování končí u kladení patetických řečnických otázek a opakovaně upadá do banalit o božích mlýnech a temnotě lidských duší.

Mimo jiné tak čtenáři přijde na mysl starý poznatek, že skvělá próza nevzniká samotným procesem psaní, ale procesem škrtání. Pouze autor, který má odvahu hodně škrtat ve svých namáhavě sestavených větách, odvahu text pracně obrušovat a cizelovat, má nakročeno k dokonalosti.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Slzy utopené do ticha - Jiří Zídek, Jenifer Zídková