RECENZE: Eddy je Édouardem. Intimní zpověď člověka, který chce uniknout předurčenému životu

Článek

Od té doby vydal ještě tři další knihy – Dějiny násilí, Kdo zabil mého otce a Boje a proměny jedné ženy. Ve všech za pomocí autofikce reflektuje určité aspekty svého života. Dokáže jeho v pořadí pátá kniha Jak se stát jiným stále něčím překvapit?

Zvuk neustále zapnuté televize, kouř z cigaret, hluk, žebrání o jídlo a nešťastné manželství otce alkoholika a utlačované matky. To vše měl Eddy odmala před očima. A už odmala toužil utéct. Opustit vesnici, svůj dosavadní život a ukázat všem, kdo se mu posmívali za jeho způsob mluvy a chůze a kdo na něj křičeli homofobní nadávky, že je mnohem víc, než si ostatní myslí. Pomstít se jim.

A tak se už v brzkém věku rozhodl pro cílenou proměnu. Prvním krokem v procesu byl jeho nástup na gymnázium v Amiens, které oproti městu, kde vyrůstal, nabízelo nespočet příležitostí. Osudovým se mu ale stalo až přátelství se spolužačkou Elenou.

Ta mu ukázala svět, který do té doby neznal – svět plný literatury, divadla, klasické hudby; svět, kde se při večeři nekřičí a kde je elegance chůze a mluvy tím hlavním, co člověk musí umět. Eddy postupně jako houba nasákne všechna gesta, způsob chůze, zbaví se se severofrancouzského přízvuku, dohání po večerech všeobecné znalosti a četbu a začne se zajímat o vše, co mu Elena ukázala. Učí sám sebe cíleně být někým jiným. Tím, koho si vysnil.

Ale je tomu skutečně tak? Jakmile se totiž Eddy – po změně jména Édouard – stane někým jiným, dochází mu, že to stále nestačí. Najde si tak další styčný bod v podobě osoby filozofa Didiera Eribona, jehož přednáška, které se zúčastnil, pro něj byla zlomová. Amiens mu začne být malé. Přichází na to, že jediným způsobem, jak skutečně docílit změny, je přestěhovat se do Paříže. A vše, co z Édouarda dělalo Édouarda ve městě Amiens, nechat za sebou. Jde se ovšem skutečně zcela vymanit z toho, kým je a kým byl?

Jak se stát jiným je osobní, velmi intimní zpovědí autora, který se svou bolest nebojí sdílet se světem. Za svou zranitelnost a ochotu jít s kůží na trh získává obdiv u čtenářů po celém světě. Kniha funguje na dvou liniích – jednak jako příběh o pomstě, ale jednak jako příběh o uvědomění si svých vlastních chyb.

Édouard Louis sám sebe nebere jen jako oběť společnosti, ve které vyrůstal, ale velmi dobře reflektuje i své přešlapy, za které se tímto textem snaží do jisté míry omluvit. Stejně jako v předchozích knihách, i zde jsou hlavními tématy třídní nerovnost, boj, násilí, homofobie a rasismus.

Naléhavost řešení vyjadřuje ve strohých větách a krátkých kapitolách, které nezachází do umělého patosu, ale čtenáři spíše ukazují, aby nezapomínal číst i mezi řádky. A mnohdy právě v takových strohých textech tkví ta největší síla.

Pokud bychom se tak vrátili k počáteční otázce, zdali pátá kniha Édouarda Louise dokáže stále něčím překvapit – ano, dokáže. Autor čtenářům odkrývá další část svého nitra, poznamenaného posměšky a bolestivými zážitky. Ukazuje, jak se člověk dokáže od základů změnit nikoliv přirozeně, ale cíleně svou vlastní vůlí a touhou po jediném – uniknout.

„Nejvíc ze všeho jsem toužil utéct svému dětství, utéct před šedou oblohou severu a předem daným životem svých kamarádů, které společnost obrala o všechno a jejichž jediné radostné vyhlídky spočívaly v několika večerech týdně, kdy na autobusové zastávce popíjeli z plastových kelímků pivo a pastis, aby zapomněli, zapomněli na realitu,“ píše ve své knize.

Text funguje jako prostředek k zamyšlení se nejen nad stavem současného světa, ale i nad jedincem, který se stereotypní fungování snaží porušit, aby dosáhl svého. Édouard Louis zas a znovu dokazuje, proč je označován za jeden z nejsilnějších hlasů současné generace.