RECENZE: Dvojí pohled na ženské téma na scéně Státní opery

Oba skladatelé pocházeli ze židovských rodin a jejich díla patřila v hitlerovském Německu k takzvané zvrhlé, tedy ideologicky nepřijatelné hudbě. Do tohoto cyklu tedy nepochybně patří.

Dvě jednoaktová díla propojují téma ženy a jejího postavení ve světě a společnosti zajímavým způsobem. Zatímco Weill spolu s Bertoltem Brechtem vytvořili krutě ironickou sociální grotesku o ženě, jež absolvuje pouť po amerických městech, aby svým tělem vydělala rodině na malý domek, Schönberg s libretistkou Marií Pappenheim vykreslili fantaskní psychologickou, až psychiatrickou studii ženy, jež v nočním lese hledá svého milence.

Obě díla jsou hudebně velmi kontrastní. Weillův v zásadě neoklasicistní operní jazyk je ozvláštněn doteky jazzu, kabaretu a dalších prvků taneční hudby, Schönberg na principu atonality buduje působivou, lyrickou i dramatickou zvukovou koláž, v níž orchestr vede nezávislý dialog s náročným sopránovým partem.

Dirigent Jiří Rožeň si na premiéře rozuměl více se Schönbergem, jemuž vtiskl sugestivní plasticitu, barevnost i emotivní dynamiku. Jeho Weill postrádal větší odvahu k vyjádření kontrastních poloh, od operních ansámblů až po provokativní líbivost odrhovačky.

Weillova Anna je podle předpremiérových vyjádření Dagmar Peckové její vysněnou rolí. Škoda, že se s ní nesetkala v době, kdy byl její has dostatečně znělý a schopný nároky role zvládnout. Teď už jí k přesvědčivému výkonu nepomohl ani mikroport, ani temperamentní herectví, její Anna se v prostoru Státní opery beznadějně zvukově i výrazově ztrácela. Inscenaci tak pěvecky dominoval dobře a s vervou zpívaný mužský kvartet Anniny rodiny.

Zasloužený aplaus nadšených diváků si po pauze odnesla Petra Alvarez Šimková za vysoce kvalitní pěvecké i herecké naplnění náročného partu Ženy v Schönbergově Očekávání.

Režisérka Barbora Horáková Joly se snažila překonat rozlehlé jeviště Státní opery, pro něž jsou obě, spíše komorní díla, nepříliš vhodná. V případě Weillovy opery množstvím akcí tanečníků, kteří, v čele s Annou II Ley Švejdové, podávali skvělý výkon, přes až urputně v celém prostoru rozehrávané akce obou ženských postav i rodinného kvartetu, až k neúměrnému množství vesměs popisně komentujících projekcí odvádějících pozornost od dění na scéně. I tak ale její inscenace působila na scéně poněkud ztraceně.

Tajemnou nejednoznačnost příběhu Ženy ze Schönbergova Očekávání, jenž může být právě tak snem, horečnatou fantazií jako skutečností, režisérka poté nešťastně pohřbila doslovnou jevištní konkretizací akcí i zvnějšku dosazeným příběhem rekonstrukce domnělého zločinu ženy-vražedkyně.

Celkové hodnocení:

Sedm smrtelných hříchů 50 %

Očekávání: 80%

Může se vám hodit na Firmy.cz: