RECENZE: Dvanáct žen z mizející země

Působivý debut americké autorky Julie Phillips totiž zavede čtenáře na ruskou Kamčatku, nedotčený divoký poloostrov na Dálném východě, který byl až do roku 1989 uzavřenou vojenskou zónou a dodnes je přístupný jen po vodě nebo vzduchem.

Syrový kout země plný sopek, gejzírů, termálních pramenů, sobů a medvědů tvoří efektní kulisy dramatického příběhu, jenž začíná zmizením dvou malých sester, jedenáctileté Aljony a osmileté Sofie. Dívky nastoupily do velkého černého auta a odjely s neznámým mužem, tvrdí jediná svědkyně jejich zmizení, která tou dobu zrovna venčila psa. Po čase vyjde najevo, že před třemi lety zmizela ještě osmnáctiletá Lilia.

Se systematickým pátráním po dívkách ale nepočítejte. Kniha se skládá z dvanácti kapitol, z nichž každá je věnována jednomu měsíci v roce a jednomu nezávislému příběhu vyprávěnému vždy z pohledu jiné ženské postavy. V průběhu četby zjistíte, že některé z těchto žen se znají osobně nebo jsou známé známých.

Všechny navíc velmi spojuje zájem o únos děvčat. Šuškanda totiž funguje i na tak rozlehlém území, jakým je Kamčatka, a je jedno, zda hrdinka daného příběhu žije ve městě nebo v odlehlé osadě.

V příběhu figurují etničtí Rusové i původní obyvatelé Korjaci, Evenkové i Itelmenové, na které hledí skrz prsty nejen ruští osadníci, ale i úřady. Zatímco komunita neustále přetřásá zmizení „bílých Rusek“ Aljony a Sofie, osud pohřešované domorodé dívky Lilie žádnou velkou odezvu nevyvolal.

Pamětníci někdejších pořádků jsou navíc přesvědčeni, že za sovětské éry by k žádnému únosu dítěte nikdy nemohlo dojít, a litují, že se Kamčatka otevřela světu. Turisté tam nesměli a sezonní dělníci, kteří pocházejí většinou z bývalých sovětských středoasijských republik, také ne. A původní obyvatelé se tehdy zdržovali ve svých vesnicích, kam také patří. To tvrdí starší etničtí Rusové, podle nichž bylo za „starých zlatých časů všude bezpečno“.

Autorka popisuje současný život na Kamčatce velmi barvitě a s dokonalou znalostí všech tamních reálií. Není divu, na poloostrově pobývala v roce 2011 v rámci Fulbrightova stipendijního programu a vrátila se tam ještě v roce 2015.

Nedotčená divoká příroda, pobřeží, lesy, vesnice, ve kterých žijí pastevci sobů, i bezmála dvousettisícové město Petropavlovsk Kamčatskij jsou vykresleny plasticky a čtenář si je dokáže živě představit. Postavy jsou uvěřitelné, dialogy čtivé a dobře ubíhá i tempo vyprávění.

Nicméně Julia Phillips je Američanka a mnohé věci vidí svým úhlem pohledu. Důraz klade například na genderové napětí a traumata související s násilím, což jsou ale témata, která rezonují v USA. Těžko říct, jak je opravdu vnímají samotné obyvatelky Kamčatky.

Například studentka Ksjuša nechala v rodné vesnici přítele Ruslana, který ji neustále kontroluje, a musí ho informovat o každém svém kroku: „Ksjuša vždycky přišla k telefonu zahlcenému zprávami: Co teď děláš? Důležité. Pokud mi neodpovíš…“ Od Ruslana potřebuje dokonce i souhlas, že může navštěvovat taneční kroužek. Ona je za to ale ve finále ráda, protože na rozdíl od svých přátel považuje jeho majetnické sklony za důkaz, že je opravdu milována.

Je jen škoda, že v případě českého překladu došlo k několika chybám, kterých si nevšiml ani korektor. Za všechny jmenujme několikrát opakované lapsy při spojení přívlastku shodného se substantivem „rodiče“ v 1. pádě.

Například na straně 125 stojí, že „Mášiny rodiče pozvali Ladu…“, ačkoli správně by mělo být „Mášini rodiče pozvali…“. Stejně dopadli i Anfisini a Ksjušini rodiče.

Hodnocení 80 %

Může se vám hodit na Zboží.cz: