Článek
Jenže nepříliš atraktivní dojem budila druhá řada Labyrintu už od počátku, přičemž příčin se nabízí vícero. Série především získala víc televizní ráz, což samo o sobě ještě nepředstavuje újmu, ale v kombinaci s některými postupy scenáristy a režiséra to už vytváří problematickou situaci, kvůli níž klesá schopnost příběhu diváka zaujmout a udržet si ho.
Autor tentokrát pracuje se středověkým motivem v pozadí zločinu výrazně střídměji než minule, téměř do poslední chvíle jej skrývá, takže se ani nepokouší dráždit diváka napětím. Drží si civilní ráz, čímž se přiblížil běžné žánrové produkci, chce se téměř říct německé kriminálce.
Při rozvíjení jednotlivých linek však sklouzl k opačnému extrému než minule. Zatímco první řada byla přesycena drobnostmi „pro pozorného diváka“, u té druhé se naopak spíš počítá s divákem extrémně nepozorným, chce se říct až nechápavým. Proto potom některé „méně logické“ prvky působí trochu větší potíže, než by tomu bylo za jiných okolností, a odhalený motiv zločinu vyznívá bizarněji. Leckterý divák se tak asi neubrání dojmu, že by se některé prvky tohoto příběhu lépe vyjímaly v černé komedii.
V případě Jiřího Stracha se dosud většinou dalo spolehnout na výběr lokací, spolupráci s kameramanem, na kvalitní obsazení i práci s herci. Jenže u druhé řady Labyrintu jako by se tyto dosud spolehlivé aspekty jeho režie, které nedovolují výsledku klesnout pod určitou úroveň, oslabily.
V kombinaci s o něco méně atraktivním vizuálním zpracováním více vadí rozdíly v hereckých výkonech, hlavně skutečnost, že i jedna z hlavních postav (Jan Hájek) přehrává, místy neúnosně, a občas k tomu sklouzne i jeho policejní parťačka Tatiana Vilhelmová.
Obojí vede napříč celou sérií k dojmu všeobecně rychle zvládnuté práce, v níž se Strachův rukopis poněkud ztrácí.
| Labyrint 7/7 |
|---|
| ČT 1, 24. 4., 20 hod. Scénář: Petr Hudský, režie: Jiří Strach, hrají: Jiří Langmajer, Jan Hájek, Tatiana Vilhelmová, Robert Jašków, Regina Rázlová aj. |