RECENZE: Drive My Car. Co dělat, musíme žít. Budeme žít

Není to zdaleka první úspěch třiačtyřicetiletého japonského filmaře. Za předchozí Kolo štěstěny a fantazie dostal na Berlinale 2021 Stříbrného medvěda, Velkou cenu poroty.

Ve stejném roce v Cannes obdržel cenu za scénář intimního dramatu Drive My Car.

Tříhodinový film natočil Hamaguči podle tří povídek Harukiho Murakamiho a dal mu pozoruhodnou stavbu už tím, že prolog trvá plných pětačtyřicet minut. Sledujeme v něm Júsukeho vztah s manželkou, drobnější i zásadnější epizody jejich života. Teprve pak přijdou úvodní titulky a začíná hlavní děj, který z oné úvodní pasáže čím dál důsledněji vyplývá a spojuje se s ní.

Júsuke přijíždí po dvou letech na divadelní festival do Hirošimy, aby tam nastudoval představení Čechovova existenciálního dramatu Strýček Váňa. Jeho režijní metoda je přitom neobvyklá a pro herce dost obtížná. Velmi dlouho je totiž nutí na zkouškách jen číst text. Bez emocí, bez pohybu či sebemenší akce. To vše má přijít až později.

Kromě toho je Júsuke zvyklý si repliky ze Strýčka Váni přeříkávat při každé cestě ve svém milovaném červeném saabu, přičemž ty partnerské namluvila na kazetu jeho žena. Jenže když přijede na festival, dozví se, že v pravidlech organizátorů stojí, že žádný host nesmí řídit auto sám, musí mít profesionálního řidiče.

Júsuke protestuje, nechce do auta vetřelce, chce si uchovat onen intimní prostor, kde je jen sám s textem hry a hlasem své ženy. Ale organizátoři s typickým všudypřítomným úsměvem odpovídají stále stejně. „Bohužel to nejde. Omlouváme se. Nejde to.“

A tak se v autě objeví tichá mladá žena, skvělá řidička a mlčenlivá společnice, která začne při práci naslouchat textu ruského klasika o zmařených životních šancích, prázdnotě a nenaplněných snech. A diváci postupně začnou cítit, že i jí se bolestně dotýkají, že za jejím odtažitým výrazem se ukrývá spousta citu, bolesti a nelehký osud.

Výborně napsaný scénář důkladně splétá a propojuje všechny filmové linie, ať se odvíjely v minulosti, nebo současnosti, ať se týkají divadelního představení, nebo osudů a myšlenek hlavních, ale i řady vedlejších postav filmu. A Júsuke a Misaki v něm hledají cestu především každý sám k sobě, což, jak známo, je cesta z nejtěžších.

Kamera pracuje výborně s detaily i celky, umí si najít přesný úhel pohledu, jak ho scénář nabízí. Herci jsou přesně vybraní a režisér je vede s rozmyslem tak, aby například postupné sbližování obou hlavních hrdinů, divadelníka a řidičky, bylo pozvolné a překvapivé od počáteční nechuti a chladu, přes odstup, který si zejména mladá žena od zákazníka udržuje, až k pochopení, že oba se mají ze své minulosti s čím vyrovnávat, a že si snad mohou pomoci.

Propojení Čechovova dramatu s příběhem filmu Drive My Car je úchvatné a divák si uvědomí trvalou platnost sto dvacet let starého textu. „Co dělat, musíme žít. Budeme žít. Prožijeme dlouhou, dlouhou řadu dní, dlouhých večerů. Budeme trpělivě snášet zkoušky, jaké na nás osud sešle.“

Věty, které neztratily a nejspíš neztratí nic ze své aktuálnosti, jsou tu umně využity, přesto by trochu méně Strýčka Váni filmu prospělo.

Drive My Car je film, který sice rozhodně nenudí, ale vyžaduje od diváků přece jen trochu více trpělivosti k plnému prožití dokonalé propracovanosti a propojení všech složek. Ale určitě se to vyplatí.

Hodnocení 80 %