RECENZE: Donšajni - o co více opery, o to méně humoru

Menzel proslul jako brilantní režisér filmových adaptací vynikajících literárních děl zejména Bohumila Hrabala, ale také Vladislava Vančury, i skvělých původních scénářů Zdeňka Svěráka.

Tentokrát je poprvé autorem námětu i scénáře (na tom s ním spolupracovala Tereza Brdečková), neměl tedy k dispozici ani kvalitní předlohu, ani spolupracovníka formátu již zesnulého dramaturga Václava Nývlta. A to je také klíčový problém Donšajnů.

Děj se točí kolem přípravy představení opery Don Giovanni, hlavními postavami filmu jsou režisér a pěvci, učitelka hudby a několik dalších figurek. Scénář jim však nenabídl příběh, o který by Menzel jako režisér mohl opřít svou typickou poetiku a humor. Natočit totiž vtipný film z oboru, který bere sám sebe smrtelně vážně, vyžadovalo především mistrovskou scenáristickou práci.

Film se štěpí na několik linií. Jednak je tu studování operního představení, které patrně nebude mít vyšší úroveň než jakýkoliv jiný „okresní přebor“. To ale běžný, operou nezasažený filmový divák rozpozná jen stěží. Jan Hartl v postavě režiséra sice leccos sdělí, jsou to však jen slova a slova – o opeře, jeho vztahu k ní…

Nicméně pasáže, které se odehrávají uvnitř divadla, patří k lepším už proto, že z nich vycítíme tragikomickou vášeň a nadšení zúčastněných, které chvílemi zajiskří menzelovsky třenicemi mezi umělci různé úrovně, zajiskří rivalitou i touhou.

Navíc režisérův talent myslet už při inscenování jednotlivých scén na hudbu a propojit ji s obrazem, přináší i tentokrát ovoce.

Horší je to, když postavy vyjdou z divadla ven. Donšajnům – tedy především režisérovi a světové operní hvězdě Jakubovi v podání Martina Huby – není předepsáno prakticky nic, co by toto označení ospravedlňovalo, a není vlastně žádný důvod o nich vyprávět. Dávný Jakubův románek s Markétou (Libuše Šafránková), který nezůstal bez následků, se opět hlavně odříká, navíc slovy bez sebemenšího espritu, a odehraje v jediném flashbacku „na kole“. A Jan Hartl sice vyzařuje skepsi okresního režiséra, ale že by to byl Don Juan?

Nejhůř se pak člověk cítí, když se Menzel pustí do satiry na současnou společnost. Vybavila se mi situace z filmu Nejistá sezóna, kdy Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák před komisí vysvětlují, že proč satiru nedělají: „Jednak ji neumíme a jednak se obávám, že už ve spojení těch dvou slov – konstruktivní a satira – je něco neřešitelného.“ Ani Menzel, onen v nejlepším smyslu cimrmanovský souputník, ji neumí a také ve spojení opera – kritika současných společenských poměrů cítím cosi podobně neřešitelného.

Menzel se navíc bohužel několikrát dopustil odkazů na své vlastní filmy, které jen smutně připomínají, jak výtečný je režisér, když má odpovídající předlohu. Jsou tu ale i scény, které připomenou snímky tvůrců mnohem méně talentovaných, a dojde i na trapnosti, což je to poslední, čeho bych se u Menzelova filmu obávala.

Ve filmu Donšajni se opravdu hodně zpívá a možná si milovníci oper Mozartovy, ale třeba i Smetanovy árie užijí. Zpívají esa a neumím posoudit, zda zpívají naplno, nebo schválně kazí.

Ale tomu, kdo přišel na Menzelův humor, jeho laskavý pohled na svět a báječnou schopnost vyprávět dobré příběhy, nezbývá než připomenout, že v titulcích nenajde Hrabala, Vančuru, Svěráka ani Nývlta, kteří mu ke všem jeho nemalým talentům dodávali potřebný základ.

Být „jenom“ výtečným režisérem není vůbec málo, naopak, a Jiří Menzel vždycky tvrdil, že než by točil pitomost, radši nebude točit vůbec. Léta to sobě ku cti a divákům k potěše dodržoval. Tentokrát si, bohužel, tu pitomost napsal sám.