RECENZE: Dlouhý koncert, nekonečná sóla, horší zvuk. Prostě syroví Guns N’ Roses

Když Guns N’ Roses loni oznámili, že se do sestavy na dobu neurčitou vrátí kytarista Slash, jenž z ní zmizel kvůli sporům se zpěvákem Axlem v polovině devadesátých let, a přibude i baskytarista Duff McKagan, bylo evidentní, že se rodí hudební událost.

Formace z Los Angeles totiž od roku 1985, kdy vznikla, zanechala na scéně hlubokou rýhu coby poctivá rocková, jež hraje syrově, výtečně a přímočaře, zpívá o divokém i zkaženém životě a píše skladby, ze kterých čiší upřímnost. Řada z nich ostatně vstoupila do rockových dějin.

Poslední koncert v klasické sestavě odehrála v roce 1993 v Buenos Aires. O tři roky později odešel kytarista Slash, což prakticky znamenalo rozpad tvrdého jádra.

Turné Not In This Lifetime, v jehož rámci se formace zastavila v úterý v Praze, přitom nakonec až takovým návratem ke starým časům není. Z té doby jsou v sestavě jen Axl, Slash a baskytarista Duff McKagan. Ostatní se nechtěli, anebo nemohli zúčastnit, a tak zbylo místo pro jiné.

Přesto se čekalo na nejslavnější kousky z repertoáru tak, jak je zazpívá Axl a zahraje Slash – jeden z nejslavnějších tandemů hudební historie. Po patnácti minutách promítání animací, které si hrály s logem i názvem kapely, zahájila koncert písnička It’s So Easy. A v tu chvíli to vypadalo na malou katastrofu.

Zvuk v celém areálu byl totiž prachmizerný, na některých místech hudba zněla jako ze starého tranzistorového rádia. Celá kapela kvůli tomu působila dojmem, že v tom vzpomínání trochu plave, a špatný synchron zpěvu na pódiu a záběrů promítaných na dvou obrovských obrazovkách ještě nastolil otázku, jestli to všechno není playback.

Tyto technické věci se ale postupem času pomaličku zlepšovaly a ve druhé polovině koncertu už byl zvuk na většině míst v areálu, v němž bylo bezmála padesát tisíc diváků, obstojný.  Ne však dokonalý, což se přitom na podobně významném koncertu očekává.

Zpěvák Axl se od začátku trochu šetřil. V některých pasážích zpíval intonačně nepřesně, v dalších byl docela přesvědčivý, často pak dával vzpomenout na svůj charakteristický mečák, který mu loni mimo jiné dopomohl k tomu, aby se na pár týdnů stal členem kapely AC/DC a zavítal s ní i do Prahy. Na letiště v Letňanech, kam se tedy vrátil po roce.

Nakonec víceméně slušně odzpíval celý koncert, hlas mu sloužil po celou dobu, a jestli tomu mělo napomoci to, že vždy po dvou třech písních odbíhal z pódia a propouštěl prostor hlavní osobnosti kolegovi Slashovi, pak to bylo k dvojnásobnému prospěchu věci.

Slash je totiž fenomenální kytarista, a v Praze se rozhodl to divákům několikrát potvrdit. Jeho sóla přitom byla naprosto promyšlená, měla směr, začátek i pointu a vrchol. Navíc je v roli muzikanta, od kterého jsou ekvilibristické kousky dychtivě očekávané, takže za ně sklízel výhradně aplaus. Jeho způsob prezentace přece ke koncertům Guns N’ Roses patří, a tak se například znalí fanoušci nedivili tomu, že Knockin’ On Heaven’s Door, coververze Dylanovy písničky, trvala více než deset minut, protože se v ní hrálo a hrálo.

Vynikajícími sólovými výkony se několikrát blýskl další kytarista Richard Fortus, jinak poctivý beglajťák, který po většinu koncertu trpělivě pracoval na Slashe. Jako skvělý pianista se představil i Axl, jenž k nástroji zasedl na konci vystoupení, jistě i proto, aby posílil jeho gradaci.

Z obrovské scény, na které běžela zadní projekce, na níž byly často k vidění různé animace, zněly klasické pecky (Welcome To The Jungle, Yesterdays, Sweet Child O’Mine, November Rain, Nightrain, Civil War či Don’t Cry) i zajímavě podané coververze (Live And Let Die od Wings, Knockin’ On Heaven’s Door od Dylana, Black Hole Sun od Soundgarden nebo Whole Lotta Rosie od AC/DC). Z posledního kapelního alba Chinese Democracy (na kterém se Slash ani McKagan nepodíleli) zazněly čtyři skladby.

Guns N’ Roses zahráli v Praze dlouhý, syrový, bohatě instrumentální, drobnými chybami propředený, přitom veskrze poctivý koncert. Vrátili se tak na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se všechno, co se na pódiu dělo, odvíjelo od momentálního rozpoložení muzikantů. To dobré, i to zlé.

Vynikající práci odvedli v roli předkapely skotští Biffy Clyro. Jejich výkon byl strhující, písničky naživo energické, a proto je fanoušci odměnili vlídným potleskem. Americká zpěvačka Jesse Jo Stark, která celou akci zahájila, zase ve své koncertní půlhodince sdělila, že pokud skladby nemají dynamiku a různá tempa, je i třicet minut otravných.