Článek
Ti, kdo se obávali, že zpěvačka ve svých 77 letech bude stínem původní Dionne, jež svým z gospelu vycházejícím hlasem přinášela do nápaditých témat Burta Bacharacha kus afroamerického živlu, naštěstí neměli pravdu.
Již trochu „babičkovsky“ působící a vypadající dámu (po krátkém úvodu předskokana písničkáře s kytarou Jona Allena) nedoprovází velká kapela, jak to bylo u skvěle proaranžovaných bacharachovských hitů, ale pouze pětice výborných muzikantů se synem Davidem Elliotem u bicích.
Pozoruhodné je, že Dionne odzpívala celý dvouhodinový program bez přestávky v sedě na vysoké stoličce poblíž piana a jen dvakrát se krátce prošla ve stále slovním kontaktu s diváky. Přitom s působivým zpěvem, který má ale již více formu šansonového podání než velkého lámání posluchačských srdcí volumem hlasu, jak tomu bylo dříve.
Má stále kvalitní výšky, takže celý bacharachovský zpěvník, který přezpívala v programu - od úvodní Don‘t Make Me Over z roku 1962 až k závěrečnému duetu s vnučkou Cheyenne - potěšil všechny obdivovatele tohoto letos devadesátiletého klasika. Dostalo se i na jednu z výjimek: Heartbreaker od Bee Gees, kdy se v refrénu přidal i celý sál.
Americká zpěvačka Dionne Warwicková odzpívala celý dvouhodinový program bez přestávky.
Dva momenty, které vybočily z celkového možná až příliš usedlého večera, přesto vyzvedněme: duet se synem, zpívajícím bubeníkem, při I Say a Little Preyer a závěrečnou pasáž s vnučkou zpěvačkou. Jejich podání Bacharachova (a Carol Sagerové) písně That’s What Friends Are For mělo potřebnou afroamerickou živost a mladickou průbojnost a vášeň.
Ať už je motivem pro stále pokračující turné zpívající legendy placení vysokých dluhů za nesplácené daně - jak uvádějí některé prameny - nebo něco jiného, pro nás je rozhodující, že to byl večer, který nezklamal a slyšeli jsme plně profesionální výkon sólistky i doprovázející kapely.