RECENZE: Devět nominací vede k Oscarům snímek 12 let v řetězech

Nejnovějším příspěvkem k tématu je film 12 let v řetězech, který se bude ucházet v devíti kategoriích o Oscara. Jestli a kolik zlatých sošek dostane, se dozvíme 2. března.

Příběhy, které mají v podtitulu kouzelné spojení „podle skutečnosti“, to mají těžší i snazší zároveň. Těžší proto, že diváci většinou vědí, jak story skončí, vytrácí se tedy část napětí. A snazší proto, že určité emoce v člověku vyvolává už ono vědomí skutečného.

Režisér Steve McQueen (se slavným americkým hercem nemá společného nic než jméno, jde o londýnského rodáka tmavé pleti) vypráví příběh Solomona Northupa, svobodného černocha ze Severu, který žil krásný život houslaře a houslisty po boku milující manželky a rozkošných dítek. Pak byl podvodně vylákán z bezpečí svého žití a unesen na Jih. Poslední bezstarostný večer začal v luxusní restauraci a stačilo pár skleniček, aby se Solomon ostrým střihem probudil v kobce, spoutaný řetězy. V těch – obrazně a někdy i fakticky řečeno – pak prožil plných 12 let…

Stavba příběhu se skoro blíží k road movie, Solomon putuje z jedné plantáže na druhou a všude se setkává s jiným typem otrokářů. Jednou je to relativně laskavý pán a krutý předák ve skvělém podání Paula Dana, pak zase psychopatický tyran, kterého hraje Michael Fassbender. Nicméně ať už zlí nebo hodní,  jsou to otrokáři – a otroci jsou jejich majetek, s nímž také podle toho zacházejí.

Film sleduje Solomona smířeného pod bičem nevyhnutelnosti – cesty zpět, zdá se, není, jde jen o to, zda člověk přežije. Solomona raněného víc než vlastní bolestí utrpením druhých. Sleduje lány bavlny, dřinu na pile, pokus o útěk, lynčování, nesnesitelné bičování.

Dlouhé záběry na ponižování, krutost, utrpení, tichý pláč a zoufalý křik, nic z toho nemůže nechat člověka chladným. Ale bohužel to i připomene starou pravdu, že když je něčeho moc, bývá toho příliš. Divák tak časem ztrácí to základní – chuť, přesněji řečeno vůbec schopnost se dívat.

Až krátce před koncem se zjeví bílý tulák s dlouhými vlasy a nevěřícně čistým pohledem – Brad Pitt. A my víme, že teď už bude dobře.

Podáno ryzím hollywoodským stylem se vše v radost promění a jen jedno ohlédnutí připomene, že tisíce jiných – bez ohledu na to, zda se otroky narodili, nebo byli do otroctví zavlečeni – zůstávají, a na všech hrůzách, které jsme dosud viděli, se ještě dlouho nic nezmění. Ale snad aby v nás tento pocit nezůstal i po odchodu z kina, ještě se rychle přeneseme do rodiny, k teď už dospělým dětem a prvnímu vnukovi. Závěrečné slzy jsou slzy štěstí…

Film je natočen ve všech profesích bezchybně, emocionálně pomáhá kamera i hudba, hereckým výkonům nelze nic vytknout.

Přesto - pokud Oscara za ten mužský herecký výkon v hlavní roli dostane představitel Solomona Chiwetel Ejiofor, a ne Leonardo DiCaprio za nemravného Vlka z Wall Street, bude nad jiné kategorie zřetelné, že se rozhodovalo víc o tématu než o filmařině. Zda to je dobře, nebo špatně, už je věc pohledu.