RECENZE: Depeche Mode v Praze předvedli zábavnou show se Smrtkou

Jen pár okamžiků před začátkem koncertu se nad letňanskou plání prohnal prudký liják a několik desítek tisíc pečlivě nastrojených černooděnců rázem promoklo až na kost. Na samotné vystoupení už se ale počasí umoudřilo a diváci mohli za pódiem sledovat i působivý západ slunce.

Koncert se rozjížděl pomalu a nutno říci, že i trochu rozpačitě, a to zejména z důvodu hlasové indispozice zpěváka a frontmana Davea Gahana. Po těžkotonážním valivém úvodu v podobě skladby My Cosmos Is Mine se pokračovalo v rychlejším tempu melodickou novinkou Wagging Tongue a klasickým hitem Walking In My Shoes.

Následoval výlet k albu Ultra z roku 1997, ovšem při skladbách It’s No Good a zejména interpretačně náročné Sister of night vyšlo naplno najevo, že Gahan má problém s dechem i intonací, chvílemi se pohyboval i o půltón níž. Tyto cimrmanovské „drobnosti, které odborníka dráždí, ale vy si jich ani nevšimnete“, však přebilo nasazení kapely a aranže upravené pro pódium.

Zejména u My Favorite Stranger z posledního alba, kdy klávesista Peter Gordeno opustil svůj hlavní nástroj a chopil se baskytary, bylo znát, že syntezátorová legenda Depeche Mode prostě umí hrát i jako dobrá rocková kapela. Možná by jí někdy prospělo pustit tuhle živou energii i na studiové nahrávky.

Když si šel Gahan odpočinout a sólového zpěvu se ve svém bloku ujal skladatel, klávesista a kytarista Martin Gore, ukázalo se naplno, jak odlišný je jako zpěvák. Je to paradox, neboť tradičně na koncertech zpívá vokály a jen dvě až tři skladby sólově. Přitom má větší rozsah, lepší techniku a spolehlivě intonuje. Způsob, jakým odzpíval svou srdcovku Home, byl stejným balzámem pro uši jako následující Soul With Me. V té jen za doprovodu klavírních jazzových septakordů ukázal, že by se ctí obstál i v tomto žánru.

Jenže Gahanova osobitost spočívá jinde, je to showman, který rozdává energii. Po návratu ze šatny se mu navíc spravil hlas a až do konce koncertu zpíval mnohem sebejistěji i přesněji. Ať už šlo o bigbítový nářez I Feel You z nejrockovějšího alba DM Songs Of Faith And Devotion (1993), nebo elektronickou klasiku World In My Eyes z alba Violator (1990), při které ze zadní projekce shlížel na své kamarády loni nečekaně zesnulý klávesista Andrew Fletcher.

Žádný náhradník za něj nepřišel, což potvrzuje, že Fletcherova hodnota pro kapelu, která nyní hraje ve čtyřech, spočívala hlavně v lidské rovině. Motiv smrti ostatně celou dobu dominoval zadní projekci, singlovku Ghosts Again z posledního alba například doprovázel klip natočený ve stylu Bergmanovy Sedmé pečeti.

Strhující byla i svižná bluesovka John The Revelator z alba Playing The Angel z roku 2005. Na poměry DM netradičně politicky a kriticky laděná píseň původně vyznívala silně protibushovsky, v současné době ji lze dobře aplikovat na jiné kazatele jediné pravdy, kteří ženou lidi jednoho proti druhému.

Základní set zakončil jeden z největších hitů Depeche Mode Enjoy The Silence. V prodloužené koncertní verzi dostává prostor pro sólo bubeník Christian Eigner, zatímco Gore na kytaru hraje riff, který pozoruhodně připomíná motiv z Get Up (I Feel Like Being a) Sex Machine od Jamese Browna. Muzikanti se takto baví, jenže na plátnech za nimi se morbidně točí lidské lebky s nápisem Enjoy! na čele.

Během jediného přídavku zazněla balada Waiting For The Night tentokrát bez předtočeného základu, ale pouze s živým doprovodem elektrického piana. Bezchybně zazpívaný duet Gahana a Gorea vygradoval v závěrečné vokální figuře, kterou nakonec vyřvávali všichni na ploše i na tribunách.

Závěr koncertu patřil skotačivé hříčce Just Can’t Get Enough, klasické vypalovačce Never Let Me Down Again a samozřejmě bluesové hymně Personal Jesus, o které si dnes někteří lidé myslí, že ji složil Johnny Cash. Takhle energicky našlapanou jsem ji naživo ještě neslyšel, v gradaci se Gore nebál a sázel na kytaru jedno bluesové klišé za druhým, ale sedlo to tam parádně.

Zajímavé na letošní návštěvě Depeche Mode v Praze bylo, jak málo sahali pro písně z 80. let. Zazněly vlastně jen čtyři „povinné“, zbytek byl novějšího data. Jako by kapela chtěla říci, že nechce být jen legendou z historie, ale fenoménem, který je stále současný. Návštěvníky koncertu, který měl mimochodem výtečný zvuk, přesvědčovat nemusela.

Za zmínku stojí, že jednou ze dvou předkapel, jež v Letňanech vystoupily, byli tuzemští Lakeside X, a to jako jediná lokální kapela, která se na současném turné na pódium k DM prodrala. Od publika, kterému sebevědomě naservírovala sedmi písňový set, se dočkala i v takto nevděčné úloze nadstandardní podpory.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Memento Mori - Depeche Mode, Violator - Depeche Mode, Black Celebration - Depeche Mode, Ultra - Depeche Mode