Článek
Mnohem více to vypadalo, že aktuálním albem kapely je 21 let stará deska Ultra, ze které kapela zahrála takřka polovinu skladeb. Snad aby udělala radost producentovi alba Timu Simenonovi, který v současnosti žije v Praze, kde provozuje bistro s vyhlášenými masovými kuličkami.
Ze začátku se Depeche Mode snažili co nejvíce odhodit nálepku synthi-popu a přesvědčit, že opravdu jsou rocková kapela. Zpěvák Dave Gahan do toho šel naplno a dával do výkonu veškerou energii, jak je jeho zvykem, skladatel většiny písní, klávesista Martin Gore, zase většinu času strávil u elektrické kytary, kterou kdysi používal jen tu a tam jako zpestření. Klávesista Peter Gordeno, který po odchodu Alana Wildera odmaká na koncertech nejvíce práce, přesto stále není plnohodnotným členem, zase v úvodní části odehrál dvě skladby na baskytaru. Troufl si přitom i na píseň Useless, kterou na albu Ultra nahrával Doug Wimbish z Living Colour. Nutno dodat že ona klouzavá figura byla pro virtuoza zřejmě jen o málo těžší než Ovčáci čtveráci.
Další části koncertu už se odehrávaly podle léta zažitého scénáře. Gahan se vrtěl, nastavoval mikrofon, hecoval publikum a vypadal, že si koncert náramně užívá. Gore v sólovém vstupu odezpíval své tři balady, zajímavá byla klavírní úprava Insight, u které více než v původní elektronicky bublající verzi vynikly její zajímavé harmonické postupy. Klavírní úprava Strangelove v přídavku přesně naopak neúprosně odhalila hudební banalitu tohoto hitu z alba Music for the Masses.
Koncert byl jako vždy důkladně připraven, promyšlen do poslední noty. Když Gahan ve floydovské Cover Me z posledního alba Spirit mimo běžný text vykřikoval „All Right!“, zdálo by se, že se nechal strhnout silou okamžiku. Že by se ale záhadně úplně ve stejné chvíli nechal strhnout i osvětlovač, který na ty výkřiky rozpálil bílé reflektory? Ukazuje to, že u Depeche Mode je občas problém uvěřit, že některé věci se dějí na pódiu spontánně. Vše jede podle plánu, ani úkrok stranou.
Ale depešácké fanoušky samozřejmě takto přesně nalinkované rande s idoly i tak baví. Každý ví, co má dělat. Po skončení balady Home se prostě musí sborově zpívat motiv kytarového sóla, v závěru Never let me down again se pak máchá rukama ze strany na stranu – tradice už od roku 1988 a legendárního živáku 101. Je to až liturgický rituál.
Zvuk bohužel příliš upřednostňoval bicí, snad proto, aby kapela upozornila na své rockerství a na to, že má za soupravou vynikajícího Christiana Eignera. Ten sice tentokrát nechal ve zkušebně jeden kopák, ale dvojšlapku přesto na pódium propašoval a bylo to slyšet. Jinak Depeche Mode předvedli standardně kvalitní výkon. Chvílemi sice zavánějící rutinou, ale perfektně provedenou.
Celkové hodnocení: 85%
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: