RECENZE: Den extáze. Divadlo Husa na provázku oslavilo pětačtyřicítku

To ještě netušili, že i Mahen bude vadit. Musel, protože na začátku normalizace objevily se na všech plakátech vylepených po Brně písmeno K na konci slova a kvantita nad A. Tedy Husák.

A po duchu programové „nepravidelné dramaturgie“ musela se avantgardní scéna přejmenovat na Divadlo na provázku. Až do přelomu epoch na konci osmdesátých let.

Nebyl by v čele dnešní Husy milovník hereckých pastí a klád, ve skutečnosti však autor formálně i obsahově dokonalých projektů – Čechov Čechům, Svlékání z kůže, Perverze v Čechách, Čapkové na provázku –, kdyby pětačtyřicet let existence proslulé evropské scény neoslavil dvanáctihodinovým happeningem nazvaným výstižně Den extáze.

Vladimír Morávek – po vyhození z Husy, která tak na rozdíl od hradeckého Klicperova divadla přišla o jeho nejlepší tvůrčí léta – vrátil po úspěchu první generace zakladatelů Husu na provázku zase do Evropy.

Do ní si to od profesionalizace (1972) namířili přes všechna ideologická protivenství, tupost vládců a represe StB Eva Tálská, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Boleslav Polívka. Ve Dni extáze vtěsnali aktéři téměř půlstoletí do půl dne, a jakkoli žádný autoportrét nebývá v pohledu do zrcadla dokonalý, výsledný obraz je ve vší různosti sugestivní, fascinující.

Autoři se pokusili potvrdit a obhájit v tom čase v Praze nepředstavitelnou brněnskou soudržnost jedinečné oázy pospolité a široce rozvětvené skupiny přerůstající postupně až do hnutí bičujícího k tvůrčím vzepjetím spisovatele, dramatiky, filozofy, divadelníky, výtvarníky, hudebníky i menší část režimu stejně jako oni vzdorující kritiky.

Den extáze výmluvně rekonstruoval atmosféru dvacetiletého, jen na první pohled marného normalizačního zápasu. Připomněl ale i další dvě desetiletí zklamání z politiky a politiků pohrdajících, dnes už stejně tupě jako sebeidentifikované kůly v plotě, kulturou a vzděláním, tedy i divadlem. Rozšiřuje se propast mezi věděním, uměním a okázalou rychlokvašeností, duchovní a morální nevybaveností. Už je to tu zase: Oni jsou jako oni.

Den extáze, to je příval vzpomínek žijících zakladatelů a pamětníků: Bořivoje Srby, ale i Elišky Balzerové, Borise Myslivečka, Miroslava Donutila, Jiřího Pechy, Josefa Kovalčuka, Františka Hromady, Milana Uhdeho, Miloše Štědroně, Jána Zavarského, Dity Fuxové, Františka Jemelky, Richarda Krivdy, Jaroslava Tučka, Jiřího Pavlici...

Nechyběly songy a popěvky Sex Beatles, Meteoru z Prahy, Ukulele Orchestra jako Brno, Janáček Graffova kvarteta, výstupy, skeče, výkřiky, Pechovo troskotání na brigádě v rádiu při načítání jakéhosi úžasu z jarní přírody. Ano, třeba Vesna národů, to bylo jiný kafe!

Začalo to Uhdeho Panta rei aneb Dějinami národa českého v kostce (Pospíšil), Morgernsternovými Šibeničními písněmi (Tálská), Balzakovým Uměním platit dluhy (Scherhaufer) a Borovského Křtem svatého Vladimíra (Pospíšil).

Se zděšením jsem na Dni extáze zjistil, že už jsem také pamětník. A cestou k počítači jsem proto uvažoval, co od prvotního čtyřlístku Husy bych postavil na pomyslnou bednu. Určitě Komedii dell’arte, Karamazovce a Shakespearomanii (Scherhaufer), Příběhy dlouhého nosu, Alenku v říši divů. Patří tam i Na dávném prosu (Tálská), Balada pro banditu, Na pohádku máje, Láska pod gilotinou (Pospíšil) a také Pezza versus Čorba, Šašek a královna a Strašidýlka (Polívka). To všechno Den extáze vyvolal z mlh zase do slavobrány duhy. Pomíjivé jako divadlo.