Hlavní obsah

RECENZE: Deep Blue Something v éře vřelého vztahu s hudbou

Právo, Jaroslav Špulák

30. 5. 2019, 11:01

Poslední zastávka letošního krátkého evropského turné americké skupiny Deep Blue Something patřila Praze. Pětičlenná parta z Dentonu v Texasu tam ve středu večer odehrála veskrze milý koncert. K její cti patří, že byť klub nebyl zaplněný, hrála poctivě a její vztah s přítomnými diváky byl po celou dobu milý.

Deep Blue Something v pražském Rock Café.

Článek

Kapela kolem bratrů Todda a Tobyho Pipesových vznikla v roce 1991. Po čtyřech letech existence vydala singl Breakfast At Tiffany’s, se kterým dosáhla svého jediného výrazného úspěchu. Ta písnička vstoupila do hudební historie, v britském žebříčku se dokonce vyšplhala na první pozici.

Byť má skupina na kontě čtyři alba, na nichž jsou i jiné povedené skladby, tu jmenovanou nikdy nepřekonala. Do světových hitparád vstoupila pouze deska Home z roku 1995, na které je právě Breakfast At Tiffany’s. Vysloveně díru do světa nicméně neudělala.

V roce 2001 se kapela rozpadla a na pódia se vrátila až před pěti lety. Roku 2015 vydala minialbum Locust House a letos se vypravila na turné. Hrála v Americe a potom vyjela i do Evropy. Návštěvnost koncertů ale nebyla zrovna rekordní.

Deep Blue Something přesto v Praze představili svou tvorbu v plné síle. Každý z muzikantů ovládá znamenitě svůj nástroj, což ostatně potvrdili i přehráním instrumentálek, a tak byl jejich společně vytvořený zvuk kompaktní a hutný. Však v sestavě hrály hned tři kytary.

V programu sahala skupina k písničkám z celé své kariéry. Bratři Pipesové se střídali u sólových pěveckých partů, přičemž Toby hrál především na kytaru a Todd na baskytaru. Vokálními schopnostmi vládli i kytaristé Clay Bergus a Kirk Tatom, takže i po stránce pěvecké bylo vše v pořádku.

Kytarista a zpěvák Toby Pipes v Rock Café v Praze.

Samotná tvorba kapely je poprock osmdesátých a devadesátých let, který skrze autorský rukopis především bratrů Pipesových inspirovaly ještě nová vlna, alternativa či nádech grunge. Písničky stojí na jasných melodických linkách a instrumentální dovednosti muzikantů, a tak byla naživo každá náležitě pevná. Ne však tak výrazná, aby fungovala více než jako jedna ze série.

Vše rámoval nadhled hudebníků, kteří si jsou evidentně vědomi toho, že patnáct minut slávy mají za sebou, nicméně hodiny vřelého života s hudbou ještě zdaleka neskončila. Koncert měl spád a finální přídavek, pro který si někteří diváci běželi za kapelou až do šatny, byl pak vlídnou tečkou za příjemným večerem. Jinou ambici vlastně ani neměl.