RECENZE: Dceru divočiny tahá z bažin jen solidní obsazení

Dívka vychovaná divočinou a zkušeným otcem-stopařem se probouzí z iluze šťastné rodiny. Její vzor, muž, který byl pro ni vším, se proměnil v únosce a ona ve výsledek strašného činu. Po letech se její noční můra vrací a ona hodlá udělat vše, aby ochránila své blízké.

Snímek Neila Burgera se po letitých odkladech dostal do kin, avšak dlouhé čekání se zhmotnilo v zapomenutelné dílko s nenaplněným potenciálem. Tvůrcům se možná podařilo načrtnout komplikované city k otci, do kterého mladá dívka vložila svou slepou důvěru, ve filmové přítomnosti však vybudované základy v dechberoucí podívanou neproměňují. Divák si udrží tepovou frekvenci v normálu i ve vrcholných momentech rodinného setkání po letech.

Film přitom nemá vůbec špatný start. Zmíněná chemie otce a dcery a odcizení od zdánlivě přísné matky fungují výborně a následný zvrat je překvapivým příslibem odvety. Delší dobu je minimálně neprůhledné, kým ve skutečnosti král bažin je a zda je jeho charakter přesně tak pokřivený, jak údajně unesená žena tvrdí. S útěkem matky Beth a dcery Heleny se ale vše zajímavé z dějové linky ztrácí.

V Helenině dospělosti jsme svědky nezáživného intermezza, které nebuduje napětí a očekávání z velkého návratu. Vdaná žena vychovává s manželem malou dceru, která má z hlediska vyprávění jen symbolickou hodnotu. Helena je apatická a její život nudný a fádní. Dokud její otec neprchne z vězení a celá pravda o její minulosti překvapí nejen jejího chotě.

Právě zde v Heleně rostou obavy a mísí se s hluboko pohřbenými city. Ještě na moment se zdá, že by vnitřní rozpor mohl vést k uspokojivému cíli. Kostra příběhu je ale velmi křehká, a zatímco Helena nachází odvahu postavit se svému mládí, slibovaný psychologický thriller se vytrácí. Již dlouho je totiž jasné, že Helena otce vyhledá a uzavře tak velkou kapitolu svého života. Její mise je do značné míry předvídatelná a otcovy lekce znějící v ozvěnách přírody jí vyšlapávají cestu zpět „domů“.

Dcera divočiny zásadně postrádá momenty pochybností. Burger a jeho tým nešponují drama a zapomínají na to, že psychologii postav a jejich rozpoložení z pěkných záběrů Alwina H. Küchlera nikdo nevyčte. Naštěstí lze stále poslouchat zastřený hlas Bena Mendelsohna, který se snad pro hraní záporných postav narodil.

Jeho charisma dodává onen falešný pocit bezpečí, který bodá do zad o to bolestivěji. Daisy Ridley funguje se svým filmovým otcem také velmi solidně. Věrně zprostředkovává prázdnotu, kterou stěží vyplňuje malá Marigold, a čestně zvládá i bizarní scénu s novým začátkem, ve které manželovi nabízí celou pravdu. Ani skvěle obsazené duo ale nedokáže zázraky.

V závěrečném střetu tak dochází pouze k obyčejné tečce za mrazivým jednáním otce Jacoba. Chladný polibek úzkosti se na plátně ztrácí mezi divočinou a ústředním hereckým párem, který svým výkonem v rámci možností pouze vylákal diváka z močálů zklamání na svůj příští film.