Článek
Podle novely Arnošta Lustiga Colette napsal a natočil režisér Milan Cieslar stejnojmenný film, na jehož scénáři se spisovatel ještě podílel, ale natáčení už se nedožil. Jemu a všem, kteří přežili holocaust, Cieslar svůj film věnoval, a ti, kdo ještě žijí a film uvidí, budou nepochybně pohnuti stejně jako Lustigova sestra Hana Hnátová. Ta se zúčastnila novinářské projekce a poté se se slzami svěřila, že právě znovu prožila dvě hodiny v Osvětimi.
Cieslar totiž natočil film, který je důkladně nastudovanou a na plátno přetlumočenou učebnicí o pekle, jímž prošli vězni nacistických koncentráků. Především pro mladé diváky, kteří již asi neuvidí filmy, jako jsou Radokova Daleká cesta nebo třeba i Mináčovi Všichni moji blízcí (nedělejme si iluze, že si je budou „dohledávat“), je tedy Colette cenným příspěvkem k tématu, které neztrácí na aktuálnosti. Neboť právě z hlediska vědomí mladé generace neplatí, že o holocaustu již bylo řečeno, napsáno a natočeno vše, že téma je vyčerpané. Z toho také možná Cieslar vycházel – jeho film shrnuje hrůzy koncentračních táborů v téměř encyklopedické podobě. Transporty, rampa, pro někoho rovnou plynová komora, pro jiné stopa naděje v pracovní sekci Kanada, věčně doutnající komíny krematoria, neskonalý cynismus mučitelů a vrahů… A uvnitř pekla příběh lásky českého vězně Viliho a krásné Belgičanky Colette, kteří se za ostnatými dráty tábora Osvětim-Březinka milovali a po třiceti letech dílem náhody sešli, aby si příběh dopověděli.
Film přibližuje i organizaci a hierarchii uvnitř lágru. Zejména vystižení rozdílů mezi „vyvolenými vězni“, z nichž se stali kápové – leckdy větší bestie než sami dozorci SS, jindy lidé, kteří si i v drastických podmínkách dokázali zachovat lidskost a slušnost, jak to skvěle ukazuje ve své postavě Broderové slovenská herečka Zuzana Mauréry – je působivé a cenné.
Film je tedy silnou ukázkou toho, čeho všeho je lidský rod schopen; škoda jen, že Cieslar nedokázal z látky vytěžit víc. Jako režisér neuměl než převyprávět a ilustrovat příběh, navíc takovými prostředky, že má člověk pocit, jako by sledoval film dávno natočený. Kameraman Marek Jícha snímal dobře, co snímat měl, herci hráli předepsané role, ale režisérská invence citelně chybí. Sice sledujeme peklo, ale nevytvoříme si v něm bližší vztah k většině zejména hlavních postav. Napětí i emoce, které jsou v psaném textu velmi působivé, se nepodařilo převést do adekvátní filmové řeči, takže obojí cítíme méně, než bychom si přáli. Film tak působí hlavně tím, co ukazuje, mnohem méně již tím, jak to ukazuje.
Velitel Weissacker je v herecky slabém podání Erika Bouvera hned na první pohled ten nejtypičtější blonďatý modrooký náceksadista, stejně tak kápo Andreje Hryce nenechá ani na okamžik nikoho na pochybách, co je zač. Francouzská herečka Clémence Thiolyová ani v nelidských podmínkách neztrácí svěžest a půvab. Jiří Mádl si s nejednoznačnou postavou chlapíka, který se z mučeného vězně stal díky známostem a „šikovnosti“ zapisovatelem, poradil sice se ctí, ale typologicky s Thiolyovou příliš uvěřitelný osudově zamilovaný pár netvoří. A hodně z přesvědčivosti ubral i mimořádně slabý dabing.
Zavádějící jsou úvodní titulky filmu, které připomínají skutečný příběh dvou vězňů, jimž se podařilo z Osvětimi uprchnout, a poprvé odhalili světu pravdu o zločinech proti lidskosti. Divák logicky čeká, že ve filmu připravovaný útěk je právě ten, který se podařil… A po pravdě i rámování příběhu dobou o třicet let později je nadbytečné, odvádí pozornost jinam a dopad filmu paradoxně oslabuje.
Colette tedy nenaplnila všechna očekávání, která tu nepochybně díky Lustigovu jménu a také díky stomiliónovému rozpočtu byla. Nicméně je to film, který své místo má, a doufejme, že osloví především tu generaci, která se o zločinech proti lidskosti dozvídá už jen ve škole.
Colette
ČR/SR 2013, 125 min.
Režie: Milan Cieslar, hrají: Jiří Mádl, Clémence Thiolyová, Eric Bouver a další.