Článek
Hlavní slovo v inscenaci má stavitel politických mýtů Tomáš Matonoha coby oblíbený vězeň, reformátor a normalizátor.
V roli imperialismem zkažené, zlaté medaile strůjcům kontrarevoluce rozdávající, a nejenom proto vůdci lidu potrestané gymnastky Matonohovi přihrávají Tomáš Měcháček (na pondělní premiéře) nebo Vladimír Polívka (pro identifikaci složitě strukturované rodiny – to je ten, jehož maminkou je Chantal Poullain).
Popravdě řečeno, Husák jako nejpomalejší smutný klaun se Balákovi ani Matonohovi moc nepovedl. Ono se dá ještě vydržet, když vám někdo z YouTube pošle několikaminutové jadrné komikovo spílání na komunisty, ale dvouapůlhodinová disputace mezi prezidentem a olympijskou vítězkou od začátku míří spíš k trapnosti.
Možná neumělé gymnastické prvky chlapa s pytlíkem v ženském cvičebním úboru mohou zabírat na prvoplánové konzumenty bavičských TV programů. Prostocviky na kladině čtvrtinové délky a čtyřnásobné šířky jsou místy i vtipně vymyšlené. Ne tak politik.
V postavě Husáka je skutečně největší problém jurodivé inscenace. V hledišti se upřímně bavilo jen několik podroušených bojovníků, kteří si s generálním tajemníkem přišli dodatečně, ale o to statečněji vyřídit účty za vlastní ohebnou vyčůranost ještě na konci devadesátých let.
Je to celé prvoplánově jalové. Mířit dikobrazími satirickými ostny do režimu, jehož představitele už si pamatují jen lidé nad padesát, je laciné a jednoduché. Matonoha hraje Husáka obstojně, dokonce se mu umí i podobat. Horší je to s jeho slovenštinou. Rozpad federace se na něm podepsal jak na Husákovi dlouhé žití v Praze.
Co chce zvolenou groteskní formou sdělit o normalizaci lidem čtvrtstoletí po ní, v tom ale nemá jasno spíš autor a režisér Balák. Hlavními příznaky předlouhého balábile Na zábradlí jsou trapné rozpaky a nuda.
| Luboš Balák: Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská |
|---|
| Režie: Luboš Balák, premiéra 7. dubna, Divadlo Na zábradlí Praha. |