RECENZE: České století je zpátky, nahlédlo do roku 1968

České století bylo nejambicióznějším loňským televizním projektem, jenže zklamalo začátečnickými chybami, které plynuly hlavně z nedostatečně zvládnutého scénáře. Pokračování se zatím zásadně neliší od předešlých dílů, kdy už se cyklus některých nedostatků zbavoval. Nejnápadnější jsou, zdá se, za námi: ubylo knižně šroubovaných dialogů, divadelního projevu a neumělého, naivně vyznívajícího inscenování.

Scénář se teď vymaňuje i z dosud zjevné vazby na žánr grafického románu, i když komplexnějšímu filmu se zatím přibližuje hlavně po technické stránce.

Ani tentokrát se totiž nepodařilo zachytit historické události v působivě vystavěném, plnohodnotném dramatickém textu a zbavit se ilustrativnosti, která cyklus posouvá spíš k dokudramatu.

Snímek s titulem Musíme se dohodnout se soustředí na únos československých politiků do Moskvy, Brežněvův nátlak na změny směřující k „normalizaci“ a následující rozhodnutí většiny delegace sovětský diktát podepsat, motivované podle tvůrců patrně zejména větší sounáležitostí s komunistickým hnutím než s vlastním národem.

Scénář tedy staví hlavně na politických diskusích, což je divácky nevděčná záležitost, která cyklus provází systematicky, jenže tentokrát tím případnému neinformovanému publiku také ztěžuje počáteční orientaci a ani mu nenabízí příliš šancí, aby mohl „jít s příběhem“.

Z trojúhelníku Dubček–Smrkovský–Husák se scenáristovi pod rukama nejzřetelněji rýsuje Smrkovský, dostatečně srozumitelný je i ambivalentní, těžko odhadnutelný Husák, vystupující teprve do popředí. U Dubčeka, který byl klíčovou osobností a zůstává jí i ve filmu, však chybí hlubší psychologický pohled.

I kvůli tomu se závěrečný zvrat nestane zároveň i dramatickým vrcholem filmu – a tragédie jednoho zlomového týdne v dějinách Československa vyšumí v didakticko-historickém výkladu.