Článek
První, co návštěvníka při vstupu do sálu ohromí, je dostatek denního světla. Světlo má v tomto případě úlohu jakéhosi pozitivního živlu, který jinak potemnělé Švejdíkovy motivy prozařuje mírným optimismem. A že je ho zapotřebí.
Při procházení mezi jednotlivými obrazovými zastaveními si vnější pozorovatel může připadat, jako by kráčel křížovou cestou. Nebo přízračnou divukrásnou krajinou či nádherně nebezpečným lesem. Starobylé stromy natahují křivé hnáty v mléčně mlžném oparu a proplétají svá štíhlá těla. Všechno má tedy naprosto nezaměnitelnou a syrovou atmosféru temnoty.
Expresivitu finálního sdělení akcentuje také fakt, že výtvarník používá černou, bílou a šedou barvu. A pouze z nich sestavuje výsledný obraz. V některých případech vypadají figury jako pouhé stíny. Témata smrti, vraždy či sebevraždy pracují v takto stažené výtvarné podobě s nervy diváka velmi intenzivně.
Odkazy ke kubismu a expresionismu
Samostatnou kapitolu tvoří Švejdíkovy portréty. Díky technice prořezávaného papíru vypadají jako archaické dřevořezy. Ostré rysy výtvarně odkazují ke kubismu a expresionismu. Výraz tváře Švejdík zredukoval na ty nejzákladnější a také nejtypičtější tvary. Díky tomu obličejové proporce dané persony (Franz Kafka, Autoportrét, Božka) připomínají šamanské válečné masky domorodců.
Černobílý svět Jaromíra Švejdíka je krásný i nebezpečný zároveň. Jitří fantazii, hledá tajemství a evokuje temné síly. Není vlastně ona přízračná krajina krajinou naší duše a jednotlivé tváře zrcadlem? Třeba procházíme kolem intimních milníků života, vidíme symboly, které nás celou dobu doprovázejí, až nakonec zabijí nás samé v přesně vymezeném čase.
Takže v podstatě hledíme do výrazu vlastní tváře. A ta je chvíli přívětivá, pak zachmuřená a nakonec se proměňuje v animálního démona, který zanikne ve veškerenstvu.
| Jaromír 99: Kill-Time |
|---|
| Výstavní síň Chrudim, Divadlo Karla Pippicha, do 28. září |