RECENZE: Cena za štěstí. Dobrý námět zkolaboval už ve scénáři

U dobrého námětu však bohužel zůstalo, výsledkem scenáristické a režijní práce je zmatený, často velmi nelogický propletenec, v němž divák sice původní záměr rozezná, ale nad vším ostatním bude nejspíš kroutit hlavou.

Cena za štěstí připomíná množstvím postav a vztahů dílem Cimrmanovu parodickou operetu Proso, dílem je to kýč, který situace, jež se v reálném světě nepochybně dějí, vrstvením přehání tak, že z toho vychází umělý, do jednoho filmu nahuštěný nekonečný seriál.

Děj začíná ještě velmi působivou scénou, kterou znají mnohé ženy i děti. Opilý agresivní otec (Jaroslav Plesl) kope do dveří bytu a huláká, že chce okamžitě svou dceru, která se jen vyděšeně choulí v matčině náruči. Přivolaná policie a posléze i matčin přítel (Pavel Řezníček) sice situaci zklidní, ale je zřejmé, že ta se opakuje s železnou pravidelností. A tak se matka (Klára Pollertová-Trojanová) navzdory zjevné nechuti staršího syna Patrika (Josef Trojan) rozhodne k příteli i s dětmi přestěhovat.

Působivost však končí s přibývajícími postavami, z nichž každá má ve skládačce mnohdy bizarní a jen náhodou odhalené místo s dalšími variantami netradičního partnerského a rodinného soužití.

Ženský pár (Vanda Hybnerová a Ivana Chýlková) vychovává společného, dárcem zplozeného synka Ríšu a šestnáctiletou dceru jedné z nich Báru, která se náhodou zná s jen o málo starším Patrikem. Dárce spermií Roman (Tomáš Hanák) se vzápětí po vstupu na scénu ukáže být zároveň otcem Báry a napohled idylickým životem obou žen drsně zamává.

Útěk mladých z domovů, soudkyně nesmyslně vydíraná spisem o spolupráci s StB, podezření z možného incestu, surové odebrání malého dítěte policií uprostřed noci, peklo diagnostického ústavu, to vše pokračuje až k překotnému happy endu, o němž nelze říci nic jiného, než že spadl z nebe.

Film se naopak vůbec nezabývá například tím, kdy, kam a zda vůbec jeho postavy chodí do práce, čím kromě svých vztahů žijí. Nezabývá se ani takovými scenáristickými „drobnostmi“, jako proč a odkud se Patrik s Bárou znají, ani kde vezmou peníze na svůj velký útěk.

A když se uchýlí do obří hippies komunity jako z minulého století, kde se svými vrstevníky holdují hudbě, sexu a drogám, divákům se předkládá k uvěření, že je přivolaná policie nedokáže nikdy najít přesto, že Patrik i Bára již po pár dnech běžně mluví s rodiči přes skype.

A už vůbec se neřeší, co pak ti dva jedí a za co žijí skoro celý rok sami v cizí chalupě uprostřed lesů, kam se uchýlí, či jak mohla soudkyně hledanou Báru zplnoletnit.

Natočit takovou změť, jakou si Dabrowská sama napsala, není snadné. Režisérka vypráví chvíli lineárně, pak se najednou vrací v ději zpátky nebo zase prostřihává záběry jedněch postav záběry druhých. Nic z toho však nečiní důsledně ani obratně.

Film je na pohled vskutku kýčovitě úhledný. Herci zvládli své role v jednotlivých scénách velmi dobře, není jejich chyba, že celek je zmatený. Vedle zkušených tváří se představuje i velký talent Josefa Trojana, který zdědil nejen podobu, ale i vlohy po matce Kláře Pollertové-Trojanové i otci Ivanu Trojanovi.

Vše se odehrává v atraktivních interiérech i exteriérech, dialogy většinou neznějí trapně a občas v nich probleskne i náznak vtipu. Škoda jen, že humoru nebo alespoň nadsázky není ve filmu mnohonásobně víc: jako parodie na vztahové seriály se Cena za štěstí mohla docela vydařit.

Hodnocení: 40 %