RECENZE: Budiž světlo. Rodinný příběh se společenským přesahem

Marko Škop natočil autorský film (vedle scénáře a režie je i jedním z producentů), jímž velmi logicky pokračuje na cestě od vynikajících dokumentů jako Jiné světy (Divácká cena Práva na MFF Karlovy Vary 2006) nebo Osadné (Nejlepší dokument MFF Karlovy Vary 2009) přes první hraný film Eva Nová (Mezinárodní cena kritiků pro objev roku na festivalu v Torontu 2015) k nynější novince.

Důsledně se soustředí na uzavřené prostředí jedné rodiny a jedné obce, přičemž jeho vyprávění má silný a působivý přesah výpovědi o stavu části slovenské společnosti. A právě díky tomu se řadí k filmům evropského formátu.

Hlavní postava Milan, manžel a otec tří dětí v malé slovenské vesnici, jezdí za prací do Německa. Je přesvědčen, že výdělek, a tudíž pohodlné zabezpečení rodiny, bohatě vyrovná jeho častou nepřítomnost včetně toho, že výchova leží zcela na manželčiných bedrech.

Na Vánoce přijíždí se spoustou dárků a s pocitem velké pohody. Těší se na odpočinek, domácí pohodlí, Vánoce na gauči s cukrovím a televizními pohádkami. I když ho žena hned zkraje upozorní, že s nejstarším synem není všechno v pořádku, toulá se a odmítá mluvit o svých zájmech, nejdřív nad tím víceméně mávne rukou. Všichni jsme jednou dospívali.

Jenže pak přijde šok. Otec se dozvídá, že synův spolužák spáchal sebevraždu, a ač s tím chlapec nemá zdánlivě nic společného a otec tomu rád věří, postupně se začnou odhalovat souvislosti a realita, která nemůže člověka nechat chladným a nezúčastněným. Realita, která odhaluje až na dřeň problémy, o nichž se dosud ve zdejší (slovenské, natož české) kinematografii s takovou autenticitou a otevřeností nemluvilo.

Militaristické skupiny domobrany (ty sledoval už dokument Jana Geberta Až přijde válka), xenofobie, homofobie, propojenost policie a církevní moci nad lidmi, kteří žijí v područí nejen církevních rituálů, ale i svého genetického a místopisného předurčení. To vše jsou témata, která se ve filmu naprosto přirozeně propojují a v žádném případě nezavánějí ani povrchností, ani snahou pouze šokovat.

Škop se stále drží především rodinného příběhu, daří se mu vtáhnout diváky mezi jeho aktéry a nechává je vytvořit si k nim vztah. Postava otce je pečlivě propracovaná včetně logiky vývoje. Navzdory svému pohodářství i smyslu pro humor a fórkování Milan postupně zjišťuje, že slovo chlap má i jiný obsah než mužnou sílu a schopnost rodinu uživit.

Jeho postupné hledání cesty k nejstaršímu synovi je přesvědčivé stejně jako uvědomění si onoho předurčení, které mu dal do vínku jeho nesmlouvavě drsný otec a on zase svému dítěti. Vynikající výkon Milana Ondríka tyto kvality ještě umocňuje a zejména v závěru je s to vyvolat silnou emoci. Ač zpočátku nechce o problémech, v nichž obec a rodina žijí, nic vědět, natož je řešit, dokáže zároveň konat, když pozná, že to je nutné, ačkoliv tuší, že to nejspíš bude marné.

Marko Škop svou dokumentaristickou minulost nezapře, ke svým hrdinům se obrací čelem a zkoumá je velmi zblízka, má k nim osobní vztah. Jeho autorský postoj je zřetelný, v mnoha směrech odvážný a diváky, kteří si jeho film najdou, nezklame.

Hodnocení 85 %