Článek
Roli předskokana splnil příjemný Mayer Hawthorne, který nabídl poklidný, ale poměrně nevýrazný retro-funk bez překvapení.
To Bruno vyvolal svým příchodem mnohem větší výbuch nadšení. Obecenstvo, které se skládalo převážně z křepčících dívek a žen mezi 12 a 30 lety, nadšeně ječelo a málokdo vydržel sedět, i když si zaplatil lístky k sezení.
Jeho hudba je natolik rozhýbaná, že to nešlo – lehkonohý a vycizelovaný popík složený ze základních kamenů funku, reggae a soulu.
Bruno se nesnaží maskovat, že nepřišel s něčím novým, vychází z hudby šedesátých a sedmdesátých let a hrdě se k ní hlásí (zanotoval např. převzatou Money – That’s What I Want).
Ale ani jeho vlastní věci, hity Treasure, Grenade nebo dojemné balady Just the Way You Are a When I Was Your Man, nejsou ničím jiným než retrem jacksonovsko-elvisovského rázu. Nedělá umění, ale špičkové řemeslo.
Bruno chyby nedělá
Bruno Mars je nyní téměř na vrcholu – slavný, zkušený, ale ještě mladý. Byl ve špičkové hlasové kondici, chyby nedělal. Turné The Moonshine Jungle World Tour se zřejmě zařadí k tomu nejlepšímu, co se letos v popu odehrálo. Jeho image, hudba i taneční kreace velmi připomínají mladého Michaela Jacksona – stejně jako to křepčení dívek. A když se při Treasure v aréně rozzářila diskotéková koule, byla iluze takřka dokonalá.
Efekty a výbuchy na pódiu jsou spíše klišé, které Bruno nepotřeboval. Působil uvolněně a jako skvělý bavič měl samozřejmě v malíčku i kontakt s lidmi a občasné fórky (citace melodie z filmu Rocky). A hlavně – je dobrý muzikant.