Hlavní obsah

RECENZE: Brittenova opera o lásce, nenávisti, sexu a svědomí poprvé v Česku

Právo, Radmila Hrdinová

Soubor Státní opery pražského Národního divadla uvedl českou premiéru opery Benjamina Brittena Billy Budd. Po Brittenově Peteru Grimesovi, Utahování šroubu, Snu noci svatojánské či Glorianě se tak na českou operní scénu po více než půl století od premiéry dostává jedno z klíčových operních děl 20. století britského klasika. A to v původní čtyřaktové verzi.

Foto: Hana Smejkalová

Gidon Saks coby John Claggart v obležení akrobatů Losers Cirque Company, vpravo Štefan Margita (kapitán Vere) a na posteli ležící Jan Petryka (Nováček).

Článek

Příběh mladého námořníka obviněného z podněcování vzpoury našel Britten v románu Hermana Melvilla. Dramatický konflikt mezi Billym Buddem a zbrojmistrem či spíše šéfem lodní policie Johnem Claggartem, v jehož centru stojí obdivovaný kapitán Vere, oslovil Brittena mimo jiné i naznačenou homosexuální motivací jednání postav. V polovině 50. let minulého století mohl ale toto téma do opery vložit jen v podobě jen tušené.

Foto: Hana Smejkalová

Štefan Margita (kapitán Vere) a Christopher Bolduc (Billy Budd) ve vrcholném okamžiku inscenace.

Režisér Daniel Špinar se svým týmem je posílil, ale nikoli šokujícím či naivním způsobem. Stejně jako ve svém operním debutu, Janáčkově opeře Z mrtvého domu, volí Špinar vysoce stylizovanou metaforickou řeč. Příběh uzavírá do bílomodrého vykachlíkovaného prostoru připomínajícího nemocniční pokoj, v němž umírá zestárlý kapitán Vere. Nemocniční lůžko funguje v mnoha metaforických rovinách, stejně jako prázdný prostor scény, který svým modrým laděním připomíná mořskou hladinu, na níž se děj odehrává. Působivé svícení z boku scény i protisvětlem, podobně jako křivě vytrčené chladné světlo uprostřed scény, dodává inscenaci dramatickou atmosféru.

Čím prostší, tím působivější

Špinar buduje příběh skrze promyšlenou práci se sólisty i sborem v řadě pohybově i herecky detailně vypracovaných situací. Daří se mu tak nepopisně přiblížit ryze mužský svět námořníků, jejich každodenní dřinu, soukromí i zábavu. A dokonce i náročnou scénu bojového střetnutí s francouzskou lodí. Čím prostším způsobem, tím působivěji. Vrcholným okamžikem inscenace je Billyho smrt, vylíčená prostým defilé námořníků s naznačeným motivem Krista i Billyho odpuštěním kapitánu Veremu, mučivě sužovanému pocitem viny za zmaření mladého života.

Špinar přivádí na scénu pětici akrobatů z Losers Cirque Company, jejichž naze působící těla, proplétající se zpomaleně v náročných pohybových etudách (skvělá choreografie Radima Vizváryho) provázejí jako smečka Erinyí trýznivé sexuální představy Johna Claggarta, jsou metaforickým ztělesněním jeho moci i slabosti, v širším významu pak boje – pouze tušeného i skutečného.

Nejméně působivá je Špinarova inscenace tam, kde se uchyluje ke zbytečně ilustrativním prvkům, jako jsou černé rakve na bílé scéně či vysunuté makety děl v dramatickém momentu rozsudku nad Billym Buddem.

Foto: Hana Smejkalová

Gidon Saks vytváří rozporuplnou postavu zbrojmistra Johna Claggarta.

Dokonalá trojice protagonistů

Inscenace stojí na skvělých pěvecko-hereckých výkonech trojice protagonistů. Billyho Budda obdařil americký barytonista Christopher Bolduc nejen dokonalým pěveckým projevem, ale i ztělesněním Billyho chlapecké křehkosti, vášnivosti a čistoty, podpořené bílým kostýmem. Emotivním zážitkem je jeho noční zpěv před popravou, podaný s velkou prostotou a působivostí. V kontrastu k němu vystupuje pěvecky rovněž vynikající John Claggart izraelského basbarytonisty Gidona Sakse jako hřmotná a hrozivá síla. Postava ale není jen ztělesněním zla, Špinarova režie ji zlidšťuje právě skrze mučivý zápas s potlačovanou homosexualitou.

Mezi nimi se potácí kapitán Vere, oč oslnivější a suverénnější ve zdobném kostýmu, o to více týraný dilematem mezi milostí a smrtí pro Billyho Budda, k němuž pociťuje více než jen otcovské sympatie. Pro Štefana Margitu je Vere jednou z nejnáročnějších, ale také nejlépe zvládnutých postav, a to nejen po pěvecké, ale i herecké stránce. Jeho Vere dokáže divákovi přesvědčivě zestárnout přímo před očima.

Opera má množství dalších postav, přičemž všechny jsou odvedeny na velmi dobré úrovni. A mužský sbor, který je tu jedním z hlavních aktérů, zvládl Brittenovy náročné sborové scény mistrným způsobem.

Kvalitní hudební stránka inscenace je velkou zásluhou pečlivého nastudování britského dirigenta Christophera Warda, který Brittenovu hudbu velmi dobře cítí a posluchačům dokáže zážitek z ní přesvědčivě zprostředkovat. Orchestr Státní opery hraje pod jeho taktovkou s emotivní působivostí, precizností, plasticky zvrásněnou dynamikou (s vrcholným momentem v orchestrální pasáži sdělení rozsudku Billymu Buddovi) a zvukovou barevností.

Inscenace Billyho Budda je zážitkem i stěžejním bodem sezóny. Skrze její profesionalitu i výrazovou působivost se Národní divadlo konečně přiblížilo úrovni evropských scén.

Benjamin Britten: Billy Budd

Hudební nastudování a dirigent Christopher Ward, režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, choreografie Roman Vizváry, světelný design Karel Šimek, sbormistr Adolf Melichar. Česká premiéra 18. ledna v Národním divadle, Praha.

Celkové hodnocení: 85 %

Výběr článků

Načítám