Článek
Geoffrey Arnold Beck se potlouká kytarovým světem už zatraceně dlouho. Někdy v roce 1963 se pokoušel v Londýně o průlom s dávno zapomenutými The Night Shift a pak si prožil krátký intenzivní románek s The Yardbirds (kapela, kterou prošli Eric Clapton i Jimmy Page z Led Zeppelin).
Kromě toho je to chlapík, kterého si do svých projektů zvali Mick Jagger, Tina Turner, Morrissey, Roger Waters, Stevie Wonder, Zucchero i Brian May.
Jeho samostatné nahrávky jsou ale možná ještě zajímavější. Beck netrpí nadprodukcí, takže jich za půl století vydal sedmnáct (včetně Jeff Beck Group). Po okouzlujícím dílku Emotion & Commotion (2010) nás nechal šest let čekat, aby se vytasil s albem Loud Hailer.
Zpívá na něm pozoruhodná, málo známá londýnská umělkyně Rosie Bones a má vše, co tam patří, ale hlavně tam není nic navíc - tak se pozná rukopis mistra. Album nepřesóloval, na lékárnických vahách odměřoval, kde si trochu „zablbnout“, a když už sóla nasadil, tak jde o lahůdky. Zvukově si je vypiplal a pečlivě pracoval s dynamikou.
Na jeho deskách se vždy někde v dálce ozývají bluesové kořeny, ty nezapře, ale občas se rozplynou v artistních pinkfloydoidních mlhách nebo nečekaně funkové mejdanovitosti. A pak se zase vše obrátí - třeba v introvertní jazzově znějící intermezza. Beck je vynalézavý a přestože hraje přes padesát let, nezní unaveně.
Dal by se přirovnat k Robertu Plantovi, který je také z rodu těch starých zkrabatělých rockových ještěrů, které máme rádi, ale občas zapomeneme, že ještě hrají. Oni se však po letech vynoří z bažin a udělají něco úžasného. Přičemž část úžasnosti u Becka spočívá i v tom, že nikdy nevíte, co to přesně bude. Afro-beat? Bluesrock? Funky? Elektronika? Jeff je chameleon a umí všechno.