RECENZE: Breslikův Zápisník podle Janáčkových poznámek

Cyklus písní na verše tehdy neznámého autora, jež líčí vztah venkovského mládence k cikánce Zefce, zkomponoval Janáček ve 20. letech 20. století a promítl do něho své vzplanutí ke Kamile Stösslové. Vzniklo dílo dokonale přetavující vášeň do hudební podoby.

Na program festivalu Janáček Brno se Zápisník zmizelého pravidelně vrací. V posledních letech ho v Brně provedli britští tenoristé Toby Spence a Edgar Lyon i Aleš Briscein.

Letošní Zápisník zmizelého, který se v Redutě odehrál 1. října a k němuž byl pozván renomovaný slovenský tenorista Pavol Breslik, byl uveden podle Janáčkových scénických poznámek v partituře. Realizace se ujal janáčkovský znalec, muzikolog Jiří Zahrádka.

Pěvce umístil na malé pódium se stojací lampou a křeslem, kam Breslik před začátkem usedl s knihou v ruce. V téhle póze setrval po značnou část produkce, jež působila, jako by příběh byl vyprávěn retrospektivně mužem, vybavujícím si dávný zážitek.

Noblesní odstup intelektuála s knihou v ruce, opírajícího hlavu o ruku, případě zasněně se obracejícího k rudě nasvícenému oknu, se ale ostře střetával s hudbou, sugerující aktuálně prožívaný příběh zrodu a průběhu vášnivého vzplanutí.

Při vší úctě k Janáčkovým poznámkám toto řešení dojem ze Zápisníku nijak neumocnilo. Nehledě na to, že v sále bez jakékoli elevace se sedící pěvec ztrácel pohledu velké části diváků.

Breslik se snažil vyvážit statičnost pojetí proměnlivým výrazem svého barevného tenoru podle nálady textu, nicméně výsledný dojem i tak příliš neoslnil. Pěvec už v průběhu cyklu tlačil na vysoké tóny a dvě závěrečná vysoká „c“ zazpíval jen s vypětím sil a s textovou úpravou, která druhou výšku mění z nepříjemně úzkého vokálu „i“ na široké „a“.

V Breslikově podání to navíc vypadalo, jako by se pro zpěvnější verzi rozhodl na poslední chvíli, takže závěr i textově působil zmateně.

Předností provedení Zápisníku byl temný mezzosoprán Štěpánky Pučálkové coby Zefky, dokonale sezpívané trio sboristek Janáčkovy opery Romany Kružíkové, Kristíny Kubové a Ivany Pavlů a samozřejmě i výkon klavíristy Róberta Pechance.

V první části koncertu se v krátkém programu představil klavírista Jan Jiraský osobitě pojatým Janáčkovým cyklem V mlhách, temperamentním Bartókovým Allegrem barbaro a Stravinského skladbou Piano Rag Music. Zpestřením programu byla i premiéra skladby Proroctví skladatele a interpreta Kryštofa Mařatky, při níž autor střídal klavír s řadou lidových nástrojů, jakými jsou pastýřská trouba, okarína, píšťalka či muzikameny.

Ve středu vystoupil v Redutě renomovaný rakouský smíšený sbor Arnold Schoenberg Chor se svým zakladatelem a sbormistrem Erwinem Ortnerem, který byl hostem festivalu již před čtyřmi lety. Zazněly písně na lidové texty Arnolda Schönberga i Johanna Nepomuka Davida a dvě duchovní skladby estonského skladatele Arva Pärta. Především v nich předvedl sbor dokonalé sladění hlasů, jež znějí jako varhany, s vynikající intonací, krásnou barevností a plasticitou v dynamickém prokreslení.

Ženská část sboru v Deseti zpěvech Josefa Suka obdivuhodně zvládla češtinu, respektive slovenštinu, i výrazové odstínění jednotlivých částí. Škoda jen, že hlasy sboristek občas zanikaly za zvukově razantním, byť procítěným čtyřručním klavírním doprovodem Christopha Traxlera a Daryi Volkové.

Závěr večera patřil rozkošným milostným valčíkům Johannese Brahmse z cyklu Liebeslieder-Walzer. Po hudební stránce dokonalé podání působilo však příliš akademicky, jen postupně se sbor uvolnil k alespoň částečné nadsázce, kterou tato hudba vyžaduje. Tři z Brahmsových valčíků pak sbor zopakoval i v přídavku a vysloužil si ovace publika.

Vzhledem k vládním opatřením kvůli šíření koronaviru se další program mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno omezí pouze na orchestrální koncerty. Odpadnou tak především očekávané operní a sborové produkce i pěvecké recitály. Aktuální změny jsou na webových stránkách festivalu.

Hodnocení 65 %

Hodnocení 85 %

Může se vám hodit na Firmy.cz: