RECENZE: Brát život takový, jaký je. O tom je Betlémské světlo

A podobně jako ve Třech bratrech, k nimž jako předloha posloužily tři miniopery Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, i tentokrát vybral z tvorby svého otce tři povídky a spojil je do filmu jednou postavou. Je to spisovatel Šejnoha, který povídky píše, přičemž postavy z nich vystupují a žádají ho, aby je napsal jinak.

Vede je k tomu touha změnit sebe sama i svůj život. Fotograf Matěj (Vojtěch Kotek) touží po nedobytné lékárnici Vendule (Tereza Ramba), Bohumil (Vladimír Javorský) po zázraku, automechanik (Ondřej Vetchý) by zase chtěl dělat něco jiného, než dělá.

Jakkoliv se nesluší prozradit konkrétní děj a zejména konec žádné z povídek, nelze nezmínit ústřední myšlenku filmu. Spočívá v tom, že člověk by neměl chtít spoléhat na zázraky ani na násilné proměny vlastních či jiných osobností, ale brát život s pokorou takový, jaký je. To je myšlenka velmi hezká, stejně jako nápad oživit literární postavy, který sice není nový, ale co už je tak v umění nového…

Jenže zatímco ve Třech bratrech spojoval hrdiny jednotlivých pohádek nejen vypravěč, ale především jejich sourozenecký vztah a společná snaha přivést si domů ženu (a také Uhlířovy a Svěrákovy písničky), hrdiny Betlémského světla nespojuje kromě toho, že si je spisovatel všechny vymyslel, de facto nic. A jedna ústřední myšlenka je málo.

Je to škoda, protože film zůstal kvůli tomu poněkud roztříštěný. Sledujeme na přeskáčku tři příběhy, které více či méně zaujmou, ale do značné míry se točí stále v jednom kruhu a jeden od druhého se liší natolik, až to brání vnímání filmu jako celku.

Navíc se diváci budou vždy při sledování povídky patrně těšit na čtvrtou filmovou linii, která snímkem prochází, dokonce ho na začátku uvádí. V té najdou své staré známé, velmi oblíbené postavy manželů v podání Zdeňka Svěráka a Daniely Kolářové, z jejichž soužití vyplýval humor Vratných lahví a nyní i Betlémského světla.

Ten humor je tentokrát zejména v úvodu černý jako bota, ale vůbec to nevadí, naopak. Šejnohova cesta do pohřebního ústavu, kde uléhá do rakve, přestože ještě není „úplně mrtvý“, hovor se zaměstnanci (Jan Budař a Miroslav Táborský) i pointa celé scény jsou jedním slovem skvělé. Rozesměje i řada dalších scén mezi nimi, dialogy jsou jiskřivé a to, co jsme s nimi zažili ve Vratných lahvích, se přirozeně posouvá a rozvíjí.

I režijně je tato linie vyprávěna nejvíc filmově. Připomenout lze znovu Šejnohovu úvodní cestu autem do pohřebního ústavu. V jednotlivých povídkách je ale film především s ohledem na to, nač jsme u Jana Svěráka zvyklí, překvapivě statický.

Betlémské světlo k nejlepším Svěrákovým filmům nepatří, ale už díky hvězdnému hereckému obsazení a humoru, kterého sice není mnoho, ale pobaví, si jistě diváky najde.

Hodnocení: 60 %