RECENZE: Bowieho odklon od rocku, více jazzu a rozloučení

„Až do prosince 2014 jsem od něho neměl žádné jasné vyjádření. Teprve pak mi řekl, že připravil základy pro nové album,“ uvedl Visconti.

Sám Bowie totiž řadu let neposkytoval médiím žádné rozhovory, a tak mnohé informace prozrazoval právě Visconti.

„Davidovým záměrem bylo utéci rokenrolu a přiblížit se jiným žánrům,“ pokračoval o nové desce Visconti. Proto je na ní patrný vliv popu, jazzu, elektroniky nebo krautrocku.

Rozhodně to nebylo nelogické uzavření kariéry. Bowieho prvním instrumentem byl totiž alt saxofon a během mládí ho zásadně ovlivnil jazz. Proti předešlému albu The Next Day (2013) jde nicméně na Blackstar o zásadní posun.

Namísto přímočarých rockových skladeb nabízí experimentálnější kompozice se složitější strukturou a mnohavrstevnatým zvukem. Je to strhující, odvážné a mimořádně silné album. Nefunguje ale na první poslech, trochu provokuje a bez respektu překračuje žánrové hranice. Prostě typický Bowie.

Písničkovou formu skladeb charakterizuje specifický přístup k rytmice a zejména saxofon Donnyho McCaslina. Toho Bowiemu doporučila Maria Schneiderová, výrazná osobnost americké jazzové scény. „Snažil jsem se o tom moc nepřemýšlet. Chtěl jsem jen zůstat v daném okamžiku a udělat práci, kterou ode mě David chtěl,“ přiznal po skončení nahrávání saxofonista.

Čtyři ze sedmi skladeb na desce byly zveřejněny dříve. Tis A Pity She Was a Sue (In A Season of Crime) byly součástí výběrovky Nothing Has Changed (2014). Na novince nicméně vycházejí v lehce upravených verzích. Skladby Blackstar a Lazarus, která je součástí stejnojmenného muzikálu, Bowie zveřejnil koncem roku jako singly.

Nejméně jasné z celého alba jsou texty. Obsahují odkazy na Bowieho starší tvorbu i osobní výpovědi, které lze vysvětlit mnoha způsoby. Svůj hlas například propůjčuje postavě Lazara a zpívá o pocitech, které se jasně dotýkají smrti. Věděl, že natáčí poslední album a jeho dny na zemi jsou sečteny, proto jeho slova nyní dávají smysl v souvislosti s jeho těžkou chorobou.

„Podívej sem nahoru, jsem v nebi. Mám jizvy, které nelze vidět. Mám drama, které mi nemohou ukrást. Už mě každý zná,“ zpívá. Stejně mrazivý je i videoklip k písni, který Bowie zveřejnil den před vydáním alba.

Producent Tony Visconti nicméně v přiblížení obsahu textů moc nepomůže. Nebyl o něm prý od Bowieho informován a podle vlastních slov netuší ani to, zda je skladba Blackstar inspirována islámskými radikály, jak se obecně někdy soudí.

Blackstar je přesto zásadní album letošního roku. Je osobité a hudebně výtečné, vyšlo dva dny před smrtí svého stvořitele a je na něm jeho poslední pocit, ať již odhalený, anebo stále ještě ukrytý.