RECENZE: Blízko. Mládí umí bolet víc než zlomená ruka

Dhont zazářil už v roce 2018 svým prvním celovečerním filmem Dívka, který získal v Cannes Zlatou kameru za nejlepší debut a na Evropských filmových cenách byl režisér vyhlášen Objevem roku.

Hrdiny jeho druhého filmu Blízko jsou dva třináctiletí chlapci, nejlepší kamarádi Léo a Rémi. Jsou si tak blízcí, jak jen kluci bývají, a s nastupující pubertou možná ještě víc. Prožívají spolu prázdninové zábavy a dobrodružství, jejich rodiče považují za samozřejmé, že volný čas tráví téměř výhradně spolu, jednou spí Rémi u Léa, jindy naopak.

Po prázdninách nastupují do nové školy a záhy se stanou terčem kradmých až posměšných pohledů i otevřené otázky: vy dva jste nejlepší kamarádi, nebo pár? A protože rezolutně odpoví jen Léo, začínáme tušit, že Rémi si není odpovědí jistý.

Mezi chlapce vstoupí stín. Zatímco Léo se snaží potvrdit svou odpověď spolužákům (a možná i sobě) zapojením do výrazně klukovských her, dokonce začne hrát hokej, který dosud spíše nesnášel, Rémi se cítí čím dál víc sám.

Tato první část filmu není dějově příliš bohatá, o to větší důraz však Dhont klade na emoce chlapců i jejich blízkých. Místy se blíží až k hranici kýče, nikdy ji však nepřekročí a emoce se mu daří přenášet na diváky s přirozeností a působivostí.

Když zábavu, bezstarostný prázdninový smích, běhání rozkvetlými loukami a samozřejmost ještě klukovských doteků vystřídají pochybnosti náhle mnohem dospělejšího světa střední školy, jde kamera až na detail tváří a očí, v nichž se zrcadlí všechna nejistota mládí. Kde je hranice mezi kamarádstvím a počínající romancí? Co vlastně cítíme a jak to správně pojmenovat ve světě, kde je sice skoro povinné tvrdit, že „ať je to, jak je to, všechno je v pohodě“. Ale je to tak doopravdy? A jak má člověk ve třinácti letech poznat, oč tady jde?

Dhont jde až na dřeň, když ukazuje, že i v rodinách, v nichž jsou rodiče vstřícní a o své děti se bytostně zajímají, přijdou chvíle, kdy mladý člověk nedokáže a nemůže nic než mlčet a trápit se sám v sobě. Nepomůže ani starost rodičů, ani přítomnost psychologů ve chvíli, kdy se věci dostanou za nevratnou hranici. Pomůže jen čas, vyrovnání s jakkoliv (ne)oprávněným pocitem viny a odpuštění.

Mimořádný výkon podávají Eden Dambrine a Gustav De Waele, debutanti v hlavních rolích. Dhont je vede s jistotou, jež je u režiséra teprve druhého filmu nebývalá. Skvělým partnerem mu byl i zkušený kameraman Frank van den Eeden, který s ním spolupracoval už na Dívce.

Druhá část filmu mapuje Léův vnitřní svět po nečekaném konci vztahu. Ačkoli i v ní jde o silně emotivní drama, přece jen už je předvídatelnější a de facto spíše jen ilustruje, jak se mladík se ztrátou blízkého člověka vyrovnává.