RECENZE: Blink-182 pálili jednu pecku za druhou. Jako v devadesátkách

Možná ho k tomu přiměl boj s rakovinou lymfatických uzlin, který úspěšně svedl kolega Hoppus. Každopádně je jasné, že Matt Skiba, jenž ho po dobu jeho sedmileté nepřítomnosti nahradil, se po dvou vydaných albech, která budou nejspíš brzy zapomenuta, odporoučel napevno ke svým Alkaline Trio.

Blink-182 jsou na turné v partě, ve které především ve druhé polovině devadesátek a blízkých letech poté bodovali. V až po střechu zaplněné pražské hale hráli nejvíce skladeb z desek Take Off Your Pants and Jacket (2001), Enema of the State (1999) a Blink-182 (2003). Z nahrávky California (2016), kterou v roli zpěváka a kytaristy natočil zmíněný Skiba, zazněly jen dva kousky, z Nine (2019) ani jeden.

Koncert čítal sedmadvacet písničkových položek, přičemž Happy Holiday, You Bastards zazněla ve dvou verzích, divoké a ještě divočejší, a to hned po sobě. Z předložené kolekce písní bylo patrné, že Blink-182 mají poměrně jednoduchý autorský rukopis, který v toku let dodržovali.

Ne že by v jejich diskografii nebyly skladby atmosférou jiné, například ty z trochu nedoceněné kolekce Neighborhoods (2011). O ně ale publikum zjevně nestojí, neboť kapela už je na turné dost dlouho na to, aby je do repertoáru zařadila, kdyby si o ně příchozí říkali.

DeLonge a Hoppus se střídali ve zpěvu, přičemž naživo byly jejich hlasy v podstatě dost zaměnitelné, takže to žádný velký efekt nepřineslo. Přestože se na celkovém soundu podílely vlastně jen tři nástroje, ne vždy byl zvuk v hale dostatečně čitelný.

Objektivně je ale třeba konstatovat, že bubeník Barker v některých svých výbojných pasážích zvuk doslova zahltil.

Přijatelnou věc z toho dělala jen skutečnost, že svůj nástroj ovládá skvěle a bubenická extempore byla v hudbě devadesátých let, k níž je tvorba Blink-182 přimknutá, ještě součástí módy. Nebylo ani divu, když byl ve druhé části vytažen na řetězech praktikábl s bicími i Barkerem dobrých deset metrů nad pódium, aby hráč zazářil i tímto způsobem.

Vizuálně koncert doprovázely projekce na zadní části pódia, záběry z činnosti hudebníků na scéně na dvou velkých obrazovkách po stranách a tu a tam i nějaký ten pyrotechnický efekt či ke stropu letící a poté se k zemi snášející konfety. Velká pastva pro oči to ale nebyla, protože Blink-182 jsou přece jenom pankáči a takové okázalosti nejsou jejich stylu blízké.

A tak DeLonge a Hoppus mezi skladbami často vypouštěli nějaká slova, aby řeč nestála, a nejvíce ze všeho se věnovali hudbě. Koncert trval hodinku a půl a za tu dobu zaznělo zmíněných sedmadvacet skladeb, což je na punkovou skupinu dobré skóre. Brzký nástup stereotypu, který tahle hudba přináší, berme jako daň z energie, kterou v podání americké trojice měla. Byly to vzpomínky na šťastné šťavnaté časy, které punk rocku velmi přály.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nine - Blink-182, Greatest Hits - Blink-182, Blink-182 - Blink 182, Neighborhoods - Blink-182