RECENZE: Bez Sambory jsou Bon Jovi bezradní

Na minulém albu What About Now (2013) to fungovalo se zpožděním. Přesvědčivost skladeb se dostavila teprve po mnoha posleších, stejně tak zjištění, že Bon Jovi přece jenom nakonec přinesli písničky, které mají vnitřní energii natolik rvavou, že na sebe - potaženy pro kapelu tradičním melodickým cejchem - strhnou pozornost.

Novinka This House Is Not For Sale však podobnou vlastnost nemá. Může za tím být třeba to, že jde o první album v diskografii kapely, které nahrála bez kytaristy Richieho Sambory, jenž oficiálně věnuje svůj čas rodině, neoficiálně prý pobývá v některém z odvykacích zařízení.

Jeho vklad byl v minulosti patrný, a na novince chybí. Kapela jako by tím ztratila poslední zbytky nápaditosti a v tuctu skladeb na albu de facto opakuje formulky, které použila na předešlých deskách, přičemž se opírá jen o charakteristický pěvecký výraz Jona Bon Joviho. Charismatický a rockově upřímný, nutno dodat.

Living With The Ghost, The Devil’s In the Temple, Knockout nebo New Year’s Day nejsou špatné písničky. V diskografii této slavné americké kapely, která měla na svých prvních albech hned několik hitů přeživších dlouhý čas, je to ale odvar. Balady na desce jsou navíc tuctové, nezajímavé, obvyklé, prostě mizerné.

Producent John Shanks se na desce rozhodl zachovat sound formace z posledních dvaceti let, tedy potáhnout skladby zvukem přátelským k rádiovým dramaturgům a jejich představám o správné hudbě. Možná mohl být odvážnější a skutečnost, že kapela nenabídla silné písně, přetavit ve větší syrovost.

Nic takového se ale nestalo, a tak vznikla deska rozpačitá. A to jsou slova hodnocení hluboce vážená.